Milan Pavlíček

Oheň, který měl umlčet ženy *První část série o ženské gnostické moudrosti* Noc ohňů Třicátého dubna se na kopcích rozhoří ohně. Vesnice se shromáždí. Někdo přinese slaměnou figurínu — ženskou postavu v hadrech, s namalovaným obličejem, někdy s koštětem v ruce. Děti se smějí. Dospělí pijí pivo. Figurína se vhodí do plamenů a lidé tleskají. Je to tradice. Folklor. Jarní zvyk. Nikdo se příliš neptá, proč hoří zrovna žena. Atmosféra je slavnostní. Oheň voní pryskyřicí a jarem. Jiskry stoupají do tmavnoucího nebe a někde v dálce hraje hudba. Je v tom něco pradávného — shromáždit se kolem ohně, být spolu,…

Proč Velikonoce Před několika měsíci jsem s vámi sdílel vánoční trilogii – Smutek Vánoc, Slunovrat duše a Zrození Světla v chlévě. Psal jsem o prázdných židlích u štědrovečerního stolu, o descensu do zimní tmy a o paradoxu božského, které se rodí v chlévě našeho nevědomí. Vaše odezva mě přesvědčila, že tento způsob psaní – propojení osobních příběhů z terapie, hlubinné psychologie a komparativní antropologie – má smysl. Že někteří z vás hledáte právě toto: myšlení, které nebere mýty jako mrtvé relikvie, ale jako živé mapy lidské psyché. A tak jsem se vrátil ke svým filosoficko-antropologickým kořenům a rozhodl se napsat…

Poslední dny se mi v terapeutovně objevuje jedno téma častěji než jindy. Klienti přicházejí se stresem z vánočních příprav – nákupy, logistika návštěv, kdo kam kdy pojede. Ale pod tím vším organizačním shonem se často skrývá něco hlubšího. Něco, o čem se mluví těžko. Smutek Vánoc. Vánoce mají zvláštní schopnost aktivovat naše nejhlubší fantazie o tom, jaká rodina „měla být“. Není to jen nostalgie – je to smutek za něčím, co nikdy neexistovalo. Za představou, která zůstala navždy jen v oblasti přání. Truchlíme dvakrát: poprvé za realitou, která nás zklamala, podruhé za iluzí, kterou jsme si museli zachovat, abychom přežili.…

Je to přesně týden, co jsem se vrátil z Krkonoš ze 4denního kurz terapie v přírodě, ekoterapie či lesní terapie. Bylo to intenzivní i intimní zároveň a rád bych nabídnul pár poznámek, co se honilo v mé (psycho)analytické mysli, když se snažila zachytit, cože to v tom lese dělám a zažívám. Les se ukázal být víc než kulisou. Byl partnerem. Zrcadlem. Kontejnerem. 1. Chůze jako aktivní reverie Chůze lesem není jen přesun v prostoru. Je to rytmus, který synchronizuje mysl s tělem. A právě v tom se otevírá reverie – ten zvláštní stav, kdy nevědomí začne mluvit obrazem místo logiky.…

Síla nevysloveného: Co zůstává mezi slovy v psychoterapii Jako terapeuti se často soustředíme na slova našich klientů. Avšak právě v tichu, v nevysloveném, se často ukrývají nejhlubší pravdy lidské duše. To, co klient nedokáže nebo nemůže popsat, může být klíčem k pochopení jeho nevědomých procesů, obranných mechanismů a skutečných potřeb. Nevyslovené jako okno do nevědomí Psychoanalytická tradice již od dob Freuda zdůrazňuje, že to, co zůstává nevysloveno, často odráží potlačené obsahy nevědomí. Jak poznamenal Jung (1959), „nevědomí promlouvá mnoha jazyky, nejhlasitěji však mlčením.“ Klasický výzkum Alberta Mehrabiana (1971) poukázal na význam neverbální komunikace, která může tvořit významnou část našeho sdělení,…

Nevěra bývá častým (ne)zvaným hostem v párové terapii. Přichází neohlášeně a za sebou zanechává spoušť emocí, zrady a bolesti. Jako párový terapeut se často setkávám s otázkou, která trápí mnoho lidí: „Proč jsem to udělal/a?“ Tuto větu slýchám zejména od klientů, kteří se dopustili nevěry, a sami vlastně nechápou proč. Často jsou to přitom lidé, kteří svého partnera milují a nevěra je v přímém rozporu s jejich hodnotami. Nový výzkum přináší překvapivé vysvětlení – může za tím být strach ze samoty. Jak naše dětství ovlivňuje naše dospělé vztahy? Než se dostaneme k samotné nevěře, musíme si vysvětlit jeden klíčový koncept…

„Musíš být produktivní. Každá minuta se počítá. Nepromarni ani okamžik.“ Tato mantry moderní doby se nám vryla hluboko pod kůži. Jako psychoterapeut denně potkávám lidi, kteří jsou tímto přesvědčením doslova posedlí. V metru horečnatě kontrolují pracovní emaily, při ranním běhu do sebe hustí vzdělávací podcasty a během polední pauzy místo odpočinku sledují webináře o osobním rozvoji. Jejich mozek nemá ani chvilku skutečného klidu. Buď po něm vyžadují intenzivní soustředění a pracovní výkony, nebo do něj nepřetržitě pumpují nové informace. Heslo zní jasně: Ani minuta nesmí přijít nazmar. Jenže co když je tento přístup fundamentálně špatně? Co když jsou právě ty…

V hlavě mi stále silně zní slova mého učitele Slavoje Titla z nedávné přednášky – pro náš vývoj je někdy důležité neříkat pravdu. Pro integritu self je důležité neříkat vždy pravdu, protože pravda může být pro psychiku příliš ohrožující nebo destabilizující. Psychoanalytické teorie, například od Anny Freudové, zdůrazňují, že obranné mechanismy, jako je popření nebo racionalizace, chrání ego před emočním zraněním a přetížením. Lež, ať už vědomá nebo nevědomá, může sloužit jako dočasný štít, který umožňuje člověku zpracovat náročné situace postupně, aniž by došlo k narušení pocitu vlastní hodnoty. Tato schopnost chránit se před pravdou je nezbytná pro udržení vnitřní…

Proč potřebujeme negativní emoce, abychom se měli lépe? A k čemu je dobrý smutek?