Síla nevysloveného: Co zůstává mezi slovy v psychoterapii

Jako terapeuti se často soustředíme na slova našich klientů. Avšak právě v tichu, v nevysloveném, se často ukrývají nejhlubší pravdy lidské duše. To, co klient nedokáže nebo nemůže popsat, může být klíčem k pochopení jeho nevědomých procesů, obranných mechanismů a skutečných potřeb.

Nevyslovené jako okno do nevědomí

Psychoanalytická tradice již od dob Freuda zdůrazňuje, že to, co zůstává nevysloveno, často odráží potlačené obsahy nevědomí. Jak poznamenal Jung (1959), „nevědomí promlouvá mnoha jazyky, nejhlasitěji však mlčením.“ Klasický výzkum Alberta Mehrabiana (1971) poukázal na význam neverbální komunikace, která může tvořit významnou část našeho sdělení, zvláště při vyjadřování emocí a postojů.

Sigmund Freud a jeho následovníci upozorňovali, že vědomá mysl je jen malou částí našeho psychického aparátu (Freud, 1915). Nevyslovené může být projevem potlačených vzpomínek, traumat nebo konfliktů, které se derou na povrch skrze neverbální projevy – výraz obličeje, tón hlasu, tělesné napětí nebo opakující se vzorce chování.

Když klient váhá, odmlčí se nebo nedokáže najít slova, nejedná se o komunikační selhání, ale o cenný terapeutický moment. Jak uvádí Stern (2004) ve své práci o přítomném okamžiku v psychoterapii, právě v těchto momentech se často rodí nejhlubší terapeutická změna. Výzkumy psychodynamické terapie naznačují, že práce s implicitními, nevyslovenými obsahy může být klíčovou součástí terapeutického procesu (Schore, 2003).

Proč je těžké něco vyslovit?

Existují různé důvody, proč klient nemůže něco pojmenovat:

1. Neurobiologická omezení – Studie naznačují, že traumatické vzpomínky se mohou ukládat v tělesné paměti spíše než v explicitní (van der Kolk, 2014). To znamená, že člověk cítí úzkost, ale nemá k ní jasný příběh.
2. Sociální podmíněnost – Některá témata jsou kulturně tabuizovaná nebo je s nimi spojen pocit viny a studu. Klient pak může mít nevědomou tendenci je potlačovat.
3. Obrany ega – Mechanismy jako vytěsnění nebo disociace pomáhají chránit psychiku před příliš bolestnými obsahy (Freud, 1920).
4. Emoční blokády – klient se dostává k emočně nabitému tématu a „zamrzne“
5. Symbolické mezery – v narativu klienta se objevují nápadné „slepé skvrny“

Výzkumy v oblasti psychoterapie naznačují, že rozpoznání a pojmenování nevyslovených obsahů terapeutem může vést k významnému terapeutickému pokroku (Wachtel, 2011). Tyto intervence pomáhají klientům integrovat oddělené části jejich prožívání, které byly dosud nepřístupné vědomému zpracování.

Limity umělé inteligence v terapeutickém procesu

Je důležité poznamenat, že umělá inteligence založená na jazykových modelech (LLM) bude vždy omezena pouze na vyřčené obsahy. Ačkoliv AI může být mimořádně efektivní na úrovni poradenství a v některých aspektech dokonce překonat lidské terapeuty v analytickém zpracování verbálních sdělení, nebude nikdy schopna skutečně pracovat s nevysloveným obsahem. Neverbální signály, tělesné projevy, mikroexprese a emoční náboj ticha zůstávají doménou lidského terapeuta s jeho biologicky zakotvenou schopností empatie a intuitivního vnímání. Tato fundamentální limitace vymezuje hranici mezi technologickou asistencí a autentickým terapeutickým vztahem.

Jak terapeuti pracují s nevysloveným?

Soudobá psychoterapeutická literatura identifikuje několik účinných strategií při práci s nevysloveným (Schore, 2003; Wachtel, 2011):

• Pozorování neverbálních signálů – Mlčení, změny v postoji, vyhýbavý oční kontakt nebo mimovolní pohyby mohou signalizovat nepojmenované emoce.
• Využití ticha jako intervence – umožnění klientovi prožít ticho bez nutkání jej zaplnit
• Terapeutické zrcadlení – jemné poukazování na diskrepance mezi řečeným a neverbálně vyjádřeným
• Pomáhání pojmenovat nepojmenovatelné – Použití metafor, asociací nebo práce se sny může otevřít cestu k hlubším vrstvám psychiky.
• Práce s přenosem a protipřenosem – To, co klient nemůže říct slovy, se může manifestovat ve vztahu s terapeutem.
• Tolerování nejistoty – schopnost setrvat v nejasném, nedefinovaném prostoru

Osobní reflexe terapeutické praxe

V mé vlastní terapeutické praxi jsem si uvědomil, že jedním z nejdůležitějších aspektů je dvojí naslouchání – jednak poslouchám, co mi klient říká, ale zároveň si kladu otázku: co mi nemůže říct, co mu nejde? Tyto nevyslovené obsahy často tvoří jádro klientových obtíží.

Zajímavým fenoménem, kterého si opakovaně všímám, je to, že i já jako terapeut někdy čelím svému vlastnímu „nevyslovenému“. Když klientovi reflektuji, co říkal, přistihnu se, že se vyhýbám určitému pojmenování nebo tématům, přestože je v hlavě mám jasně formulované. Nebo se neptám na věci, které v příběhu klienta zřejmě jsou, ale z nějakého důvodu otázku přímo nepoložím, ačkoliv by nějaká má část otázku položit chtěla – ta myšlenka pak „nějak“ zapadne.

Toto vlastní nevyslovené může být stejně důležitým diagnostickým nástrojem jako nevyslovené klienta. Může signalizovat paralelní proces, obranu nebo reakci na něco, co je v terapeutickém poli přítomné, ale dosud nepojmenované. Když si tohoto procesu všimnu, dává mi to cenné vodítko – často jde o témata, která jsou emocionálně nabitá nebo kulturně tabuizovaná.

V tomto procesu je velmi nápomocná supervize, která mi pomáhá rozpoznat momenty, kdy s klientem sjedu do stejného mechanismu. Například když se začnu vyhýbat určitým tématům, cítím nevysvětlitelnou únavu nebo se ocitnu ve slepé uličce, je to často signál, že jsme narazili na něco nevysloveného, co zrcadlí klientův vnitřní konflikt. Uvědomění si těchto paralelních procesů v terapeutickém vztahu může otevřít nové cesty k porozumění.

Fenomenologie nevysloveného a síla pojmenování

Z fenomenologického hlediska představuje nevyslovené specifický druh „přítomné nepřítomnosti“. Klient často cítí, že „něco je“, ale nedokáže to artikulovat. Tato „hranice vyslovitelného“ definuje oblasti, kde se psychická práce stává nejpotřebnější.

Ricoeur (1970) tento fenomén nazývá „hermeneutikou mlčení“ – interpretací toho, co zůstává nevyřčeno, ale silně přítomno v terapeutickém prostoru.

Když se klientovi podaří dát slovům to, co dříve bylo jen mlhavým pocitem, dochází k transformaci. Jak uvádí psychoanalytik Wilfred Bion (1962), schopnost „mentálně strávit“ emoční zážitky vede k jejich integraci do psychického života. Meta-analýzy potvrzují, že terapie zaměřené na zpracování emočního obsahu vedou k hlubším a trvalejším změnám než pouze kognitivní restrukturace (Abbass et al., 2014).

Závěr: Naslouchání za slovy

Jako terapeuti musíme neustále rozvíjet schopnost naslouchat nejen vysloveným slovům, ale i tomu, co zůstává nevyřčeno. V těchto mezerách, tichých momentech a nevyslovených pocitech se často ukrývají nejdůležitější sdělení našich klientů.

Síla nevysloveného spočívá v tom, že ukazuje na hlubší vrstvy psychiky, které jsou mimo dosah vědomé kontroly. Pro terapeuta je umění pracovat s tím, co není řečeno, klíčovou součástí léčivého procesu.

Jak napsal Bion: „Nejhlubší komunikace probíhá za hranicí slov.“ Tato myšlenka zůstává základním kamenem psychoanalyticky orientovaného přístupu, nyní podpořená i současnými výzkumy a meta-analýzami.

Zdroje:

Abbass, A., Town, J. M., & Driessen, E. (2014). The efficacy of short-term psychodynamic psychotherapy for depressive disorders: A meta-analysis update. Clinical Psychology Review, 34(8), 558-573.

Bion, W. R. (1962). Learning from experience. Heinemann.

Freud, S. (1915). The unconscious. In The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (Vol. 14, pp. 159-215). Hogarth Press.

Freud, S. (1920). Beyond the pleasure principle. In The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (Vol. 18, pp. 7-64). Hogarth Press.

Jung, C. G. (1959). The archetypes and the collective unconscious (R. F. C. Hull, Trans.). Princeton University Press.

Mehrabian, A. (1971). Silent messages: Implicit communication of emotions and attitudes. Wadsworth.

Ricoeur, P. (1970). Freud and philosophy: An essay on interpretation (D. Savage, Trans.). Yale University Press.

Schore, A. N. (2003). Affect regulation and the repair of the self. W. W. Norton & Company.

Solms, M. (2018). The neurobiological underpinnings of psychoanalytic theory and therapy. Frontiers in Behavioral Neuroscience, 12, 294.

Stern, D. N. (2004). The present moment in psychotherapy and everyday life. W. W. Norton & Company.

van der Kolk, B. A. (2014). The body keeps the score: Brain, mind, and body in the healing of trauma. Viking.

Wachtel, P. L. (2011). Therapeutic communication: Knowing what to say when (2nd ed.). Guilford Press.

Nevěra bývá častým (ne)zvaným hostem v párové terapii. Přichází neohlášeně a za sebou zanechává spoušť emocí, zrady a bolesti. Jako párový terapeut se často setkávám s otázkou, která trápí mnoho lidí: „Proč jsem to udělal/a?“ Tuto větu slýchám zejména od klientů, kteří se dopustili nevěry, a sami vlastně nechápou proč. Často jsou to přitom lidé, kteří svého partnera milují a nevěra je v přímém rozporu s jejich hodnotami. Nový výzkum přináší překvapivé vysvětlení – může za tím být strach ze samoty.

Jak naše dětství ovlivňuje naše dospělé vztahy?

Než se dostaneme k samotné nevěře, musíme si vysvětlit jeden klíčový koncept – vztahovou vazbu neboli attachment. Možná vás překvapí, že způsob, jakým fungujeme ve vztazích jako dospělí, se z velké části formuje už v našem raném dětství.

Co je to vztahová vazba?

Představte si malé dítě, které se učí prozkoumávat svět. Když má bezpečnou základnu – rodiče, kteří jsou spolehliví, předvídatelní a reagují na jeho potřeby – nebojí se vzdálit a objevovat. Ví totiž, že se má kam vrátit. Takové dítě si vytváří takzvanou bezpečnou vazbu.

Ale co když je rodič nespolehlivý, někdy reaguje přehnaně a jindy je nedostupný? Dítě si nemůže být jisté, co může očekávat. Vytváří si úzkostnou vazbu – neustále kontroluje, jestli je rodič nablízku, bojí se vzdálit, protože neví, jestli tam rodič bude, až se vrátí.

A pak jsou tu rodiče, kteří jsou citově nedostupní nebo odmítaví. Dítě se naučí, že nemá cenu hledat blízkost a podporu – vytváří si vyhýbavou vazbu.

Jak se tyto vzorce projevují v dospělých vztazích?

Tyto rané zkušenosti vytváří „šablonu“ pro naše pozdější vztahy:

• Bezpečná vazba: „Věřím vztahům a dokážu být blízko druhému člověku.“
  • Tito lidé se cítí ve vztazích komfortně
  • Dokáží komunikovat o svých potřebách
  • Zvládají řešit konflikty konstruktivně
  • Mají nejnižší tendenci k nevěře
• Úzkostná vazba: „Bojím se, že mě partner opustí.“
  • Neustále potřebují ujištění o lásce
  • Velmi citlivě reagují na náznaky odmítnutí
  • Mají tendenci se na partnera „přilepit“
  • Paradoxně mohou být náchylní k nevěře
• Vyhýbavá vazba: „Raději si držím odstup, abych nebyl zraněn.“
  • Těžko pouští lidi k sobě blízko
  • Mají problém s intimitou
  • Často se vyhýbají závazku
  • Nevěra může být způsobem, jak si udržet odstup

Co říká věda o nevěře a vztahové vazbě?

Nedávná meta-analýza (Ghiasi et al., 2024) zpracovala data ze 17 různých studií s celkovým počtem 13 666 účastníků. Její výsledky jsou fascinující:

• Jak úzkostná, tak vyhýbavá vazba souvisí se zvýšeným rizikem nevěry 
• U vyhýbavé vazby to dává smysl – tito lidé se bojí intimity a používají nevěru jako způsob udržení si odstupu
• U úzkostné vazby je to paradoxní – ačkoli se tito lidé nejvíc bojí opuštění, mají větší tendenci k nevěře

Meta-analýza rovněž ukázala něco důležitého – lidé s bezpečnou (pevnou) vazbou mají významně nižší tendenci k nevěře. Má to logiku – tito lidé dokáží lépe komunikovat o svých potřebách a řešit konflikty konstruktivním způsobem.

Na těchto datech staví studie Sakmana a jeho kolegů (2021), která odhalila paradoxní mechanismus: Lidé s úzkostnou vazbou, kteří se nejvíc bojí opuštění, mají zvýšenou tendenci k nevěře. Jak je to možné?

Odpověď leží ve strachu ze samoty. Výzkum ukázal, že tito lidé používají nevěru jako způsob „pojištění“ – vytváří si záložní plány pro případ, že by je partner opustil. Je to jako mít vždy sbalený nouzový batoh – ne proto, že chcete odejít, ale proto, že se bojíte, že budete muset.

Začarovaný kruh strachu

Problém je, že tato strategie vytváří začarovaný kruh:

1. Bojím se, že zůstanu sám/sama
2. Vytvářím si „záložní plány“ v podobě flirtů nebo vztahů mimo partnerství
3. Tím ohrožuji současný vztah
4. To zvyšuje pravděpodobnost rozpadu vztahu
5. A můj strach ze samoty se potvrzuje

Jak z toho ven?

Pokud se v těchto vzorcích poznáváte, zde je několik kroků, které můžete udělat:

1. Uvědomění je první krok

Pochopení, že za vaším chováním může být strach ze samoty, je začátek změny. Není to omluva pro nevěru, ale vysvětlení, které vám může pomoci změnit vzorec.

2. Mluvte o svých obavách

Místo vytváření záložních plánů zkuste otevřeně mluvit s partnerem o svých strachách. Možná zjistíte, že má podobné obavy.

3. Budujte sebedůvěru

Strach ze samoty často pramení z přesvědčení, že bez partnera nemáme hodnotu. Pracujte na tom, abyste se cítili dobře sami se sebou.

4. Hledejte podporu

Někdy potřebujeme profesionální pomoc, abychom změnili vzorce, které se vytvářely roky. Není na tom nic špatného.

Párová terapie: Víc než jen práce s attachmentem

V párové terapii se setkáváme s mnoha vrstvami vztahových dynamik. Attachment je pouze jednou z nich, byť významnou. Pod povrchem našich vztahových vzorců se často skrývají hluboce zakořeněná nevědomá přesvědčení – o nás samých, o lásce, o tom, co si zasloužíme nebo co můžeme očekávat od druhých.

Když v terapii pomáháme klientům tato přesvědčení objevit a pojmenovat, často dochází k zásadním průlomům. Klient najednou vidí, že jeho zdánlivě nevysvětlitelné chování má svou vnitřní logiku zakořeněnou hluboko v jeho životním příběhu. Toto uvědomění může být začátkem hluboké transformace – nejen ve vztazích, ale v celkovém přístupu k životu.

Závěr: Cesta k porozumění a změně

Vztahové vzorce, které si neseme životem, jsou komplexní a mnohovrstevnaté. Nevěra, stejně jako jiné vztahové obtíže, není jen otázkou morálního selhání – často je to symptom hlubších vztahových zranění a nevědomých přesvědčení. V bezpečném prostoru terapie můžeme těmto vzorcům porozumět a začít psát nový příběh našich vztahů.

Jako párový terapeut nabízím bezpečný prostor pro prozkoumání a řešení vztahových témat. Neváhejte mě kontaktovat pro konzultaci.

Reference

Ghiasi, N., Rasoal, D., Haseli, A., & Feli, R. (2024). The interplay of attachment styles and marital infidelity: A systematic review and meta-analysis. Heliyon, 10(1), e23261. https://doi.org/10.1016/j.heliyon.2023.e23261

Sakman, E., Urganci, B., & Sevi, B. (2021). Your cheating heart is just afraid of ending up alone: Fear of being single mediates the relationship between attachment anxiety and infidelity. Personality and Individual Differences, 168, 110366. https://doi.org/10.1016/j.paid.2020.110366

„Musíš být produktivní. Každá minuta se počítá. Nepromarni ani okamžik.“ Tato mantry moderní doby se nám vryla hluboko pod kůži. Jako psychoterapeut denně potkávám lidi, kteří jsou tímto přesvědčením doslova posedlí. V metru horečnatě kontrolují pracovní emaily, při ranním běhu do sebe hustí vzdělávací podcasty a během polední pauzy místo odpočinku sledují webináře o osobním rozvoji.

Jejich mozek nemá ani chvilku skutečného klidu. Buď po něm vyžadují intenzivní soustředění a pracovní výkony, nebo do něj nepřetržitě pumpují nové informace. Heslo zní jasně: Ani minuta nesmí přijít nazmar. Jenže co když je tento přístup fundamentálně špatně? Co když jsou právě ty zdánlivě „prázdné“ momenty pro náš mozek nesmírně důležité?

Revoluční objev: Když mozek „nedělá nic“

Rok 2001 přinesl v neurovědách malou revoluci. Tým vědců vedený Marcusem Raichlem publikoval objevy, které zpochybnily dosavadní pohled na fungování mozku. Do té doby se výzkumníci soustředili především na to, co se v mozku děje, když aktivně řešíme úkoly. Raichle a jeho kolegové se však zaměřili na něco jiného – na aktivitu mozku v „klidovém stavu“.

To, co objevili, bylo fascinující. Ukázalo se, že když zdánlivě „nic neděláme“, v našem mozku se aktivuje rozsáhlá síť oblastí, která spotřebovává neuvěřitelných 20 % celkové mozkové energie. Tuto síť nazvali Default Mode Network (DMN), tedy síť výchozího režimu. Není to jen nějaký primitivní „spořič obrazovky“ – je to sofistikovaný systém, který je naprosto klíčový pro naše mentální zdraví a kognitivní výkon.

Co se děje v hlavě, když „lelkujeme“?

Když se zahledíme z okna a necháme myšlenky volně plynout, v našem mozku se rozehraje orchestr neurální aktivity. Podle výzkumu Spreng et al. (2009) se aktivuje několik klíčových oblastí mozku, které spolu začnou intenzivně komunikovat.

Mediální prefrontální kortex, náš vnitřní vypravěč, začne zpracovávat osobní příběhy a vzpomínky. Posteriorní cingulární kortex, centrum integrace informací, propojuje různé aspekty našich zkušeností do smysluplného celku. A hippocampus, strážce našich vzpomínek, pomáhá ukládat a třídit všechny tyto informace do dlouhodobé paměti.

Fox et al. (2015) ve své rozsáhlé meta-analýze odhalili, že tato síť není jen pasivním pozorovatelem. DMN aktivně přispívá k několika klíčovým aspektům našeho mentálního života. Je nezbytná pro sociální porozumění – pomáhá nám vcítit se do druhých a chápat jejich perspektivu. Podporuje kreativní myšlení tím, že umožňuje volné asociace a neočekávaná spojení. Hraje zásadní roli v emoční regulaci a je klíčová pro udržení našeho pocitu osobní identity.

Když DMN nefunguje správně

Christoff et al. (2009) objevili zajímavé souvislosti mezi narušenou funkcí DMN a různými psychickými obtížemi. Je to jako orchestr, kde některé nástroje hrají příliš hlasitě, nebo naopak příliš tiše.

U lidí s depresí může být DMN hyperaktivní, což vede k neustálému přemílání negativních myšlenek a vzpomínek. Mozek se zasekne v cyklu ruminace, ze kterého je těžké vystoupit. U úzkostných poruch narušená regulace DMN přispívá k přehnanému přemýšlení a katastrofickým scénářům budoucnosti.

Naopak u lidí s ADHD může být aktivita DMN příliš nízká, což ztěžuje sebereflexi a porozumění vlastním emocím. A když dlouhodobě nedopřejeme DMN dostatek prostoru pro její přirozenou aktivitu, může to vést k mentálnímu vyčerpání a vyhoření.

Jak podpořit zdravou funkci DMN?

Vědecké výzkumy nám nabízejí několik ověřených způsobů, jak podpořit zdravou funkci této důležité mozkové sítě:

Pravidelné pauzy

Představte si svůj mozek jako zahradu. Nemůžete očekávat, že bude neustále plodit – potřebuje i období klidu a regenerace. Dopřejte si proto každou hodinu 5-10 minut skutečného odpočinku. Vypněte telefon, zavřete počítač a ideálně vyjděte do přírody. Nechte své myšlenky volně plynout bez snahy je kontrolovat nebo usměrňovat.

Mindfulness a meditace

Mindfulness není jen módní trend – je to vědecky podložený způsob, jak regulovat aktivitu DMN. Pravidelná meditační praxe pomáhá snižovat tendenci k přehnanému přemýšlení a zlepšuje naši schopnost emoční regulace. Je to jako bychom svému mozku dávali pravidelný servis.

Kvalitní spánek

Během hlubokého spánku je DMN mimořádně aktivní. Pracuje jako noční údržbář, který třídí denní zážitky, konsoliduje vzpomínky a podporuje kreativní řešení problémů. Proto je kvalitní spánek naprosto klíčový pro zdravé fungování této sítě.

Osobní zkušenost s DMN: Když věda potká realitu

Zdá se, že má vysoká DMN aktivita občas přímo koreluje s nastaveností mé ženy. Občas od ní slýchávám „Co tady tak stojíš, čumíš a nic neděláš?“ 🤨
Dlouho jsem hledal pro tuto důležitou činnost uspokojivou odpověď.

A tak, když mě přistihne při „čumění do prázdna“, vyvinul jsem celou škálu odpovědí, od těch nejjednodušších až po vědecky sofistikované.

Pro tyto situace jsem vyvinul kompletní škálu odpovědí, seřazenou podle úrovně odbornosti (a odvahy je použít):

Level 0: Pro začátečníky, kteří si ještě netroufají 👶

„Čumím, no.“

„Protože můžu.“

Level 1: První krůčky k sebevědomé obhajobě nicnedělání 🌱

„Nabírám síly.“

„Dávám si pauzu.“

Level 2: Pro mírně pokročilé s trochou humoru 😎

„Optimalizuju mozkové funkce.“

„Provádím mentální údržbu.“

Level 3: Pro IT nadšence (použijte jen pokud partner/ka rozumí počítačům) 💻

„Instaluju aktualizace do mojí biologické RAM.“

„Defragmentuju mentální harddisk.“

„Nech běžet, probíhá garbage collection.“

Level 4: Pro milovníky populárně-naučných knih 🧬

„Provádím nezbytnou neuroplastickou údržbu.“

„Nechávám mozek zpracovat background procesy.“

„Optimalizuju neuronové spoje pro lepší výkon.“

Level 5: Pro akademicky založené protějšky 🎓

„Facilituju spontánní neurální aktivitu v mediální prefrontální kůře.“ „Umožňuju konsolidaci autobiografické paměti prostřednictvím DMN.“

„Realizuju integraci socio-kognitivních procesů skrze Default Mode Network.“

„Synchronizuju aktivitu posteriorního cingulárního kortexu s hippokampem.“

Level 6: Pro partnery neurovědců (použití na vlastní nebezpečí) 🧪

„Momentálně probíhá vysokoenergetická aktivace integrované neuronální sítě zahrnující mediální prefrontální kortex, posteriorní cingulární kortex a přilehlé oblasti parietálního laloku, která je dle současných vědeckých poznatků nezbytná pro optimální fungování autobiografické paměti, sociální kognice a kreativního řešení problémů, přičemž jakékoliv externí přerušení tohoto procesu by mohlo negativně ovlivnit jeho efektivitu.“

Proč bychom měli bránit „nicnedělání“

Siegel (2007) ve své průkopnické práci zdůrazňuje něco, co naši předkové intuitivně věděli: momenty zdánlivé nečinnosti nejsou ztrátou času – jsou nezbytnou součástí zdravého fungování našeho mozku. V době, kdy se produktivita stala novým náboženstvím, je důležitější než kdy jindy připomenout si, že i zdánlivá nečinnost má svůj hluboký smysl.

Takže příště, až vás někdo přistihne, jak se díváte z okna, můžete s klidným svědomím a vědeckou přesností prohlásit, že právě probíhá důležitá „systémová údržba“. A budete mít naprostou pravdu.

Literatura

Buckner, R. L., Andrews-Hanna, J. R., & Schacter, D. L. (2008). The brain’s default network: Anatomy, function, and relevance to disease. Annals of the New York Academy of Sciences, 1124(1), 1–38.

Christoff, K., Gordon, A. M., Smallwood, J., Smith, R., & Schooler, J. W. (2009). Experience sampling during fMRI reveals default network and executive system contributions to mind wandering. PNAS, 106(21), 8719–8724.

Fox, K. C. R., et al. (2015). The wandering brain: Meta-analysis of functional neuroimaging studies of mind-wandering and related spontaneous thought processes. NeuroImage, 111, 611–621.

Raichle, M. E., MacLeod, A. M., Snyder, A. Z., Powers, W. J., Gusnard, D. A., & Shulman, G. L. (2001). A default mode of brain function. Proceedings of the National Academy of Sciences, 98(2), 676-682.

Raichle, M. E. (2015). The brain’s default mode network. Annual Review of Neuroscience, 38, 433–447.

Siegel, D. J. (2007). The mindful brain: Reflection and attunement in the cultivation of well-being. W.W. Norton & Company.

Spreng, R. N., Mar, R. A., & Kim, A. S. N. (2009). The brain’s default mode network: Anatomy, function, and relevance to disease. Annals of the New York Academy of Sciences, 1156, 1–38.

V hlavě mi stále silně zní slova mého učitele Slavoje Titla z nedávné přednášky – pro náš vývoj je někdy důležité neříkat pravdu. Pro integritu self je důležité neříkat vždy pravdu, protože pravda může být pro psychiku příliš ohrožující nebo destabilizující. Psychoanalytické teorie, například od Anny Freudové, zdůrazňují, že obranné mechanismy, jako je popření nebo racionalizace, chrání ego před emočním zraněním a přetížením. Lež, ať už vědomá nebo nevědomá, může sloužit jako dočasný štít, který umožňuje člověku zpracovat náročné situace postupně, aniž by došlo k narušení pocitu vlastní hodnoty. Tato schopnost chránit se před pravdou je nezbytná pro udržení vnitřní stability a kontinuity identity.

Když jsem se před třiceti lety poprvé setkal s psychoanalýzou, bylo to jako otevřít fascinující, ale zaprášenou historickou knihu. Koncepty byly poutavé – nevědomá mysl, obranné mechanismy, význam raných vztahů – ale připadaly mi spíše jako exponáty v muzeu psychologického myšlení než jako součást moderní praxe. Ještě na vysoké škole jsem chodil pár semestrů na přednášky k úžasné psychoanalytičce Olze Marlinové a čile jsme spolu diskutovali třeba o tom, že attachmentové trauma je Americe tikající bomba. A čas nám dal asi za pravdu. Podobně jako mnozí jiní jsem oceňoval Freudovské a post-freudiánské převratné myšlenky, má tehdejší mysl byla více ponořena do studia filosofie. 

Před pár lety, už jako praktikující terapeut jsem opět zpozorněl nad poznatky, kdy jeden z nejmodernějších oborů výzkumu lidské mysli – neurovědy – si začaly podávat ruce s psychoanalýzou. To, co bylo kdysi považováno za čistě teoretické spekulace, nyní nachází potvrzení v neuronálních sítích našeho mozku. Mark Solms, Allan Schore a další průkopníci v této oblasti prokázali, že mnoho psychoanalytických postřehů o lidské zkušenosti a vztazích má jasné neurobiologické koreláty.

Například Bowlbyho teorie attachmentu, kdysi považovaná za čistě psychologickou, nyní nachází silnou podporu v neurovědním výzkumu sociálních systémů mozku. Role pravé hemisféry v implicitním emočním zpracování, objevená moderní neurovědou, překrásně souzní s psychoanalytickými koncepty nevědomí.

Můj obnovený zájem o psychoanalýzu byl zvláště podnícen výzkumem vztahů a well-being. Moderní studie konzistentně ukazují, že kvalita našich vztahů je možná nejdůležitějším faktorem životní spokojenosti a duševního zdraví (ostatně jsem těmi výzkumy v poslední době tapetoval svou linkedin zeď). A právě zde psychoanalýza skutečně vyniká.

Slova Slavoje Titla mě pak přivedly k zamyšlení nad jedním z nejpopulárnějších současných manažerských konceptů – tzv. radikální upřímnosti. 

V současném světě managementu se jen málokterá kniha těší tak výsadnímu postavení jako „Radical Candor“ od Kim Scott. Pro mnohé manažery se stala doslova biblí moderního vedení lidí, jakýmsi svatým grálem autentické komunikace. Její popularita není náhodná – slibuje elegantní řešení věčného manažerského dilematu: jak být současně empatický i přímočarý, jak spojit péči s náročností.

Kniha nabízí zdánlivě jednoduchý recept – kombinaci osobního zájmu a přímé konfrontace. Je to jako najít kámen mudrců moderního managementu: stačí být upřímný s láskou a všechny problémy se vyřeší. Tento přístup se stal tak populárním, že v některých firmách se „radikální upřímnost“ proměnila v jakési zaklínadlo, v univerzální odpověď na všechny komunikační výzvy.

Psychoanalýza však nabízí znepokojivě odlišný pohled. Tam, kde Radical Candor vidí jasnou cestu k autenticitě, psychoanalýza odkrývá komplexní síť nevědomých procesů, obranných mechanismů a mocenských dynamik.

Představte si psychiku jako středověký hrad. Má své hradby, padací mosty a tajné chodby. Všechny tyto „obranné mechanismy“ mají svůj účel. Když je ve jménu „naprosté upřímnosti“ zbouráme, můžeme způsobit zhroucení celé stavby.

Jeden z klíčových problémů spočívá v idealizaci pracovního vztahu. Scott předpokládá, že lze vytvořit skutečně autentický vztah v prostředí, které je ze své podstaty mocensky nevyvážené. To je asi jako věřit, že vlk a beránek mohou mít zcela otevřený vztah – přehlíží se zde fundamentální dynamika moci.

Neuropsychoanalýza přináší fascinující potvrzení těchto obav. Výzkumy Marka Solmse  ukazuje, že mozek má specializované obvody pro „společenské filtrování“. Není to chyba, je to užitečná funkce. Ještě zajímavější je zjištění, že přehnaná „pravda“ může v mozku aktivovat stejné oblasti jako fyzické ohrožení. Je to jako když přesvětlíte fotografii – více světla neznamená lepší obraz, ale spálený film.

Další problém se týká hranic. Scottová propaguje hluboký osobní zájem o zaměstnance, což může vést k nebezpečnému stírání hranic mezi profesionálním a osobním. Z psychoanalytického pohledu je to jako hrát si s ohněm – vytváří se prostor pro nezdravé přenosy, závislosti a manipulace.

Koncept „radikální upřímnosti“ může v organizačním kontextu paradoxně sloužit jako sofistikovaný obranný mechanismus. Pod rouškou upřímnosti se může skrývat institucionalizovaná agrese, mocenské zásahy jsou legitimizovány jako „péče“ a organizační konflikty se ventilují pod záštitou „otevřené komunikace“.

Není to jen teorie – v praxi vidíme, jak nekritické přijetí modelu radikální upřímnosti může vést k vytvoření toxického prostředí. Manažeři, ve snaze být „autentičtí“, mohou překračovat zdravé hranice, zaměstnanci se cítí nuceni sdílet více, než je jim příjemné, a přirozené obranné mechanismy jsou označovány za problém.

„Zralé vztahy nejsou o přímé pravdě, ale o prostoru, kde může pravda přirozeně vzniknout.“ (D. Winnicott)

Co tedy s tím? Psychoanalýza nenabízí jednoduchá řešení, ale ukazuje cestu k vyváženějšímu přístupu:

• Respektovat komplexitu pracovních vztahů místo jejich idealizace
• Uznávat legitimní funkci psychických obran místo jejich démonizace
• Zachovávat profesionální hranice při současném projevování zájmu
• Přizpůsobovat komunikaci kontextu a individuální připravenosti

Možná je čas přestat hledat univerzální recepty na složité vztahové výzvy. Jak by řekl Winnicott, nepotřebujeme být dokonale upřímní, stačí být „dostatečně dobří“ v naší autenticitě. A někdy to může znamenat právě respekt k tomu, že ne každá pravda musí být vyřčena, ne každá upřímnost je prospěšná a ne každé mlčení je zradou.

Asi všichni známe pohádku Sůl nad zlato, kde král vyžene svou dceru, protože ho přirovnala k něčem tak obyčejnému, jako je sůl. Ta sama o sobě nechutná úplně dobře, nikdo si ji nedá je tak.  Avšak bez soli se život stane nudně sladkým. I když je smutek nepříjemný a často se mu snažíme vyhnout, má svou hodnotu a význam, stejně jako sůl v pohádce. 

A taky jsme všichni někdy slyšeli jednu z dobře míněných rad, které se ale ve skutečnosti snažily poukázat na nevhodnost prožívání smutku. Ať už to bylo „To bude dobré, uvidíš“, „Musíš se z toho oklepat“, nebo „Nebuď smutný/á, mohlo to být horší“, tyto fráze, ačkoliv často pronášené s dobrým úmyslem, mohou ve skutečnosti způsobit více škody než užitku. Když nám někdo řekne „Usměj se, život je krásný!“ nebo „Jiní lidé mají mnohem větší problémy“, může to v nás vyvolat pocit, že náš smutek není oprávněný nebo že bychom ho měli rychle překonat. Věty jako „Nesmíš na to pořád myslet“ nebo „Už je čas jít dál“ mohou zase naznačovat, že naše tempo zpracování emocí je příliš pomalé. Je důležité si uvědomit, že tyto rady, i když dobře míněné, často pramení z nepohodlí, které lidé cítí, když jsou konfrontováni se smutkem druhých, a z touhy tento smutek rychle „vyřešit“.

V moderní společnosti často považujeme nepohodlí za nepříjemné a neúnosné, což vede k tomu, že se lidé snaží vyhnout negativním emocím. „Nemůžete se zbavit negativních emocí, aniž byste nevědomky omezili i ty pozitivní,“ píší autoři Robert Biswas-Diener a Todd Kashdan v knize “The power of negative emotions.” Tento přístup nás podle nich připravuje o možnost prožívat hlubší štěstí, smysl a osobní růst.

Autoři také upozorňují na to, že smutek a další negativní emoce mohou být signálem, že něco v našem životě není v pořádku. Tento signál nás může motivovat k pozitivním změnám. „Smutek může být indikátorem toho, že naše sociální interakce nebo rutiny nejsou uspokojivé a že je třeba něco změnit,“ vysvětlují.

Negativní emoce jsou často spojovány se ztrátou osobní kontroly a s negativními sociálními důsledky. Lidé se obávají, že projevení smutku nebo jiných negativních emocí bude vnímáno jako slabost a povede k sociálnímu odmítnutí. Nicméně, podle Kashdana a Biswas-Dienera, tento strach je neopodstatněný a lidé jsou schopni zvládnout negativní emoce lépe, než si myslí.

V čem konkrétně, je smutek pozitivní? 

1. Smutek zlepšuje analytické myšlení. Autoři uvádějí, že „lidé v mírně smutné náladě věnují větší pozornost detailům a jsou schopni lépe analyzovat komplexní situace“ (Kashdan & Biswas-Diener, 2014). 
2. Smutek podporuje empatii a sociální vazby. Kniha zdůrazňuje, že „projevy smutku signalizují ostatním, že potřebujeme pomoc a podporu“ (Kashdan & Biswas-Diener, 2014). Tato emoce tedy může posílit mezilidské vztahy a vzájemnou solidaritu. 
3. Smutek pomáhá zpracovat těžké životní události. Smutek umožňuje reflexi a integraci negativních zkušenost. Například po ztrátě blízké osoby nám smutek pomáhá projít procesem truchlení a nakonec se s touto ztrátou vyrovnat.
4. Smutek zvyšuje kreativitu. Kniha uvádí příklady umělců, kteří čerpali inspiraci ze svého smutku. „Mírná melancholie může vést k hlubšímu a originálnějšímu uměleckému vyjádření“ 
5. Smutek zlepšuje schopnost odhalit klam. Studie citované v knize ukazují, že „lidé v mírně smutné náladě jsou lepší v odhalování lží a podvodů“ 

Moderní psychoanalytický pohled

Z pohledu současné psychoanalýzy je smutek považován za klíčovou emoci pro psychologický růst a integraci. Melanie Kleinová představila koncept „depresivní pozice“, který byl dále rozvíjen současnými psychoanalytiky. Tento koncept naznačuje, že schopnost prožívat smutek je zásadní pro emoční zralost a rozvoj empatie (Steiner, 2005).

Peter Fonagy, současný psychoanalytik, zdůrazňuje roli negativních emocí, včetně smutku, v rozvoji mentalizace – schopnosti porozumět vlastním mentálním stavům a stavům druhých. Tvrdí, že schopnost tolerovat a zpracovávat smutek je klíčová pro rozvoj soudržného vnímání sebe sama a druhých (Fonagy et al., 2018).

Neuropsychoanalýza a smutek

Nejnovější výzkumy v oblasti neuropsychoanalýzy podporují myšlenku, že smutek hraje zásadní roli v emoční regulaci a sociálním spojení. Solms (2018) argumentuje, že smutek aktivuje tzv. SEEKING systém v mozku, který motivuje jedince k opětovnému spojení s ostatními a hledání nových zdrojů pozitivních emocí.

Kromě již zmíněných benefitů výše, výzkumy odhalily další zajímavé přínosy smutku:

1. Zlepšené kritické myšlení: Forgas (2013) zjistil, že mírný smutek může zlepšit přesnost paměti a snížit zaujatost v úsudku.
2. Zvýšená vytrvalost: Kappes et al. (2012) prokázali, že očekávání smutné nálady může zvýšit vytrvalost při obtížných úkolech.
3. Lepší mezilidská komunikace: Studie Von Culina et al. (2017) ukázala, že lidé, kteří vyjadřují přiměřený smutek, jsou vnímáni jako upřímnější a je pravděpodobnější, že získají sociální podporu.
4. Usnadnění osobního růstu: Kashdan a Rottenberg (2010) tvrdí, že schopnost prožívat celou škálu emocí, včetně smutku, je klíčová pro psychologickou flexibilitu a pohodu.

Moderní psychoanalytický a empirický výzkum podporují názor, že smutek, pokud je prožíván a zpracováván adaptivně, hraje klíčovou roli v psychologickém vývoji, sociálních vztazích a osobním růstu. Místo toho, abychom se snažili smutek potlačit nebo se mu vyhnout, měli bychom se naučit jej přijmout jako cennou součást našeho emočního života. A stejně jako solíme přiměřeně, ale bez soli to nejde, i smutek nezbytně patří k naším životům. 

Aktuální smutek

Pokud právě procházíte obdobím smutku, možná vás tento článek trochu provokuje. Možná si říkáte: „To se jim to píše o přínosech smutku, když zrovna netrpí.“ A máte pravdu. Prožívat smutek je těžké a bolestivé. Je důležité si uvědomit, že uznání potenciálních přínosů smutku neznamená, že byste měli svůj smutek nějak oslavovat nebo se v něm utápět. Vaše pocity jsou naprosto legitimní a zaslouží si respekt a péči.

Smyslem tohoto článku není zlehčovat vaši situaci, ale nabídnout jiný úhel pohledu, který vám možná v budoucnu pomůže váš smutek lépe integrovat a pochopit. Nyní je však naprosto v pořádku cítit se tak, jak se cítíte, bez potřeby hledat v tom nějaký vyšší smysl nebo přínos.

Co dělat, když prožíváme smutek?

1. Přijměte své pocity: Místo potlačování nebo ignorování svých pocitů zkuste je přijmout a dát jim prostor. Dovolte si cítit to, co cítíte, bez odsuzování.
2. Vyjádřete se: Může pomoci vést si deník nebo své pocity vyjádřit skrze umění či pohyb.
3. Pečujte o sebe: Nezapomeňte na základní péči o sebe – dostatek spánku, zdravé jídlo a pohyb mohou významně ovlivnit vaši náladu.
4. Obklopte se podporou: Hledejte blízkost podporujících lidí, kteří respektují vaše pocity a jsou ochotni naslouchat bez snahy vás „opravit“.
5. Vyhledejte odbornou pomoc: Pokud je váš smutek intenzivní nebo dlouhotrvající, neváhejte vyhledat podporu odborníka.

Pamatujte, že smutek je součástí života a že i toto období jednou pomine. Buďte k sobě laskaví a trpěliví – každý má své vlastní tempo zpracování emocí. Vaše cesta smutkem je jedinečná a vy jste jediný, kdo ví, co právě teď potřebujete.

A možná nejdůležitější věc: neočekávejte od sebe, že budete hned vidět v tomto smutku nějaký „vyšší smysl“ nebo přínos. To možná přijde později, ale teď je v pořádku prostě jen cítit to, co cítíte.

Díky všem svým klientům, kteří svou moudrostí a upřímností sami k sobě pomáhají k tomuto poznání.

Zdroje:

Fonagy, P., Luyten, P., Allison, E., & Campbell, C. (2018). Mentalizing, epistemic trust and the phenomenology of psychotherapy. Psychopathology, 51(4), 219-227.

Forgas, J. P. (2013). Don’t worry, be sad! On the cognitive, motivational, and interpersonal benefits of negative mood. Current Directions in Psychological Science, 22(3), 225-232. 

Kappes, A., Oettingen, G., Mayer, D., & Maglio, S. (2012). Sad mood promotes self-initiated mental contrasting of future and reality. Emotion, 12(6), 1206-1222. 

Kashdan, T. B., & Biswas-Diener, R. (2015). The power of negative emotion: How anger, guilt, and self doubt are essential to success and fulfillment. Oneworld Publications.

Kashdan, T. B., & Rottenberg, J. (2010). Psychological flexibility as a fundamental aspect of health. Clinical Psychology Review, 30(7), 865-878. 

Solms, M. (2018). The neurobiological underpinnings of psychoanalytic theory and therapy. Frontiers in Behavioral Neuroscience, 12, 294. 

Steiner, J. (2005). The conflict between mourning and melancholia. Psychoanalytic Quarterly, 74(1), 83-104. 

Von Culin, K. R., Hirsch, J. L., & Clark, M. S. (2017). Willingness to express emotion depends upon perceiving partner care. Cognition and Emotion, 32(3), 641-650. 

Jak prožívá rozdíly mezi terapií a koučováním samotný kouč a terapeut v jedné osobě? Na co zaměřuje svou pozornost a jak vnímá rozdíly mezi profesemi? 

Nabízím svůj pohled zevnitř, jak já jako kouč a terapeut pracuji s klienty a jak vnitřně vnímám rozdíl, mezi prací kouče a terapeuta. Je to prosím má subjektivní výpověď, jak uvažuji nad koučovací či terapeutickou zakázkou. Navenek to nejde poznat, stejná pracovna, stejná křeslo, stejný člověk..často i nástroje, které kouč či terapeut používají jsou podobné či stejné, přesto se liší to, čemu v každém stylu práce věnuji pozornost a jaká je dynamika hodiny. 

Do mé kanceláře vstoupí pan Jan, manager, 45 let. Vidíme se poprvé, všímám si, že je lehce nesvůj, skleslý, dosedne těžce do křesla. Po úvodních formalitách, jak spolupráce vypadá, o tom, že důležitá je důvěrnost a bezpečný prostor se dostaneme k tomu, proč přišel. 

Začne mluvit o sobě, jak posledních pár měsíců cítí vyhoření, nemá dostatek energie. Má hodně práce, ta mu postupně sebrala čas na koníčky a do toho má mladou rodinu. Dvě děti. 

Mluví o tom, jak to v práci ve 4 zabalí, aby si stihl pohrát doma s dětmi, než půjdou spát. Pak si obvykle ještě otevře notebook a pracuje, poslední dvě hodiny před spaním kouká na videa, čte si články, scrolluje.. mluví taky o tom, že je někdy podrážděný a pak si to vyčítá.

Když se zeptám, co by od konzultací očekával, říká, že chce opět najít radost ze života, sám sebe. Někdo tomu moderně říká work-life balance. 

Pohled kouče

V rámci koučovací zakázky bych s klientem řešil jeho zdroje – odpočinku, energie. Přemýšlel bych, které věci ho v tuhle chvíli stojí nejvíce energie a co se s tím dá dělat. Jak si v rámci běžného dne udělat trochu času na sebe. Jak do svého života může zase dostat sport, jako jeden z nejlepších způsobů rozpouštění stresu. Téma by se taky mohlo týkat nastavení hranic. Jak moc je efektivní pracovat navečer a co mu třeba přináší to scrollování po večerech.

Cíl – dostat do života klienta víc prostoru času na sebe, čas, který bude naplněn dobrým odpočinkem a činnostmi, které ho nabíjí, přinášejí flow a eliminovat činnosti, kterými ztrácí energii a čas. 

Pohled terapeuta 

Má mysl se stačí k otázce, proč si tenhle člověk dovolil naložit si na sebe tolik věcí. Jak má nastavený vztah sám k sobě, že nevidí, jak moc ubližuje sobě a v důsledku i svému okolí. 

Terapeut si položí otázku, proč sami sobě dovolíte se takhle ničit. Jaké vnitřní přesvědčení vedlo klienta k tomu, že se uzavřel do bludné spirály povinností, ze které se nedokáže vymotat a dávno mu došla energie. Terapie mu může nabídnout prostor, kde bude sám sebou, bude akceptován za to, kdo je, ne za to, jaký podává výkon.

Cíl – narovnat si vztah k sobě, srovnat si hodnoty, možná přerámovat přesvědčení, že člověk je dobrý jen když podává dobrý výkon. Až toho klient dosáhne, nebude potřeba řešit work-life balance, dostaví se téměř automaticky. 

Obě cesty či způsoby práce jsou správné, záleží na volbě klienta, jakému stylu práce dá přednost. Koučování  nabídne rychle aplikovatelné řešení, ale může hrozit, že se klient časem dostane do podobné situace. Pokud zvolí cestu terapie, posun dopředu bude zejména na začátku pomalejší, či se dokonce klient může dostat dočasně do horšího stavu (například se k tomu všemu, co nestíhá přidá lítost, jak špatně zachází se svým tělem). Na druhou stranu pak řešení z terapie bude trvalejšího rázu. Spíš než aby změnil své zvyklosti, přenastaví si životní hodnoty a vztah k sobě. 

Koučování vede hlavně ke změně návyků, změně chování. Terapie vede k novém sebepojetí, rekonstruuje způsob, jak vnímáme sami sebe.

Scénu z filmu Baraka si v sobě nesu dobrých 25 let a myslím, že je v ní hodně moudrosti. Pohleďte sami:

Mnoho lidí hledá klid a odpočinek „venku“, mimo sebe. Na dovolené, na horách, na wellnesu, na víkendovém retreatu, četbou knih, na seminářích a všude jinde, jen ne v sobě.

Skromně si myslím, že cílem našeho snažení by mělo být umět pěstovat vnitřní klid v té nejvšednější a nejjednodušší podobě. Abyste mohli den co den podávat ten nejlepší výkon, měli byste taky den co den umět zcela vypnout a vyčistit hlavu. Ne o víkendu, ne jednou či dvakrát za rok na dovolené.

Zenový mnich kráčí ulicemi velkoměsta, ponořen do sebe, přesto plně vnímá své okolí. Moderně se tomu říká mindfulness. Jde velmi pomalým soustředěným krokem, hluboce dýchá a zřejmě recituje mantry.

Dokážete to taky v těch nejnáročnějších částech dne? Na chvíli se zastavit, srovnat a vyrazit kupředu po malých a pomalých krocích kupředu?

Zastavte se. Nadechněte.

Chvíli jen stůjte a hluboce dýchejte. Můžete počítat údery srdce. 

Užívejte si zastavení, vnímejte svět venku s odstupem.

A až vám vnitřní (ne vnější) impuls dovolí, udělejte ten nejmenší a pomalý krok kupředu. 

Máte duši? A mohl bych ji vidět? 

No jo, ale co to ta duše vlastně je?

Pojem samý je starý skoro jako lidstvo samo, v evropském myšlenkovém dědictví se o něm hodně hovoří v řecké tradici, jak jinak než u Sókrata, Platóna a Aristotela. 

Duše znamená rozdíl mezi živým a neživým člověkem. Duše je všechno to, co by po nás zůstalo, kdybychom neměli tělo. Je to hlavně vědomí, vůle, rozum a emoce. U Platóna je duše zároveň pohyb, to ce se hýbe samo od sebe, auto-kinésis. Samo-hybnost je odkazem na transcendentální dimenzi duše, její nesmrtelnost, pouze božské je schopné samostatného pohybu. Duše má dle Aristotela schopnost nahlížet věčné a čisté ideje. 

Cvičení 

Zkuste si na chvíli zapřemýšlet, jak by to vypadalo, kdybyste neměli tělo a byli jen duše. Jak by vám bylo? Co byste cítili? Měli byste pořád strach ze smrti? Co byste jako duše bez těla chtěli zažít?  

Zdá se, že na duši moc nemyslíme. Možná proto, že opravdu není moc vidět. 

Kolik času jí denně věnujete? Kdy jste se s kamarády v hospodě bavili o tom, co vaše duše potřebuje? 

Cvičení

Kdy naposled jste mysleli na svou duši? Vnímáte ji vůbec nějak? Promlouváte

k ní? Zkuste rozjímat, jak vlastně vaše duše vypadá. Zkusíte si ji namalovat?

Říká se, že duše splývá (stává se) s tím, čemu věnujeme naší pozornost. Žijeme v době konzumní – zeitgeist – duše doby je specifická tím, že všeho máme dostatek. Jak tohle vypadá z pohledu duše? Je to přehlcenost médií. Hlavně těmi sociálními, které se mnohdy staly nedílnou součástí lidských životů. Cokoliv, co vaší pozornost vytrhuje ven, od vědomí sebe sama, vám brání být v autentickém kontaktu se sebou, se svou duší a svými potřebami. Přehlceností nám dnešní doba dává méně prostoru pro vnímání své duše. Mnozí cítí, že by něco mělo být jinak – chodí na jógu, snaží se zklidňovat, někteří dokonce navštívili meditační kurz a ti technicky nejpokrokovější si dokonce stáhli aplikaci na mindfulness (všímavost). Všechny tyto techniky směřují ke zklidnění, ale často tam chybí přímá objektivizace duše.

“Duše se obarví barvou svých myšlenek” 

Marcus Aurelius

Duše je pohyb, neustále na ni působí vnější vlivy. Ona sama však k pohybu nic nepotřebuje, má vlastní rytmus. Jak ho nalézt, jak hledat potravu pro duši, jak na duši pohlížely různé filosofické a náboženské proudy si řekneme v dalších příspěvcích.

(Tento text srovnáná kompetenční modely koučovací a psychoterapeutické asociace. Čtivější formu rozdílu mezi terapií a koučováním, jak se liší z vnitřního pohledu kouče a terapeuta najdete zde).

Jak kouč tak terapeut mají shodný cíl, pomoci člověku k lepšímu životu. Obojí směřuje k autentičtějšímu sebeprožívání, ale zatímco koučování o trochu více akcentuje seberealizaci, terapie zase o trochu více může akcentovat sebepřijetí.

Koučové i terapeuti používají mnohdy naprosto stejné techniky a rozdíly mezi životním koučováním a na řešení zaměřenou terapií se hledají docela těžko.

Každý kouč i terapeut bude mít definici rozdílu mezi koučováním a terapií jinou. Vždy jde o subjektivní rozdíl daný vzděláním, zkušenostmi a stylem práce.

Osobně vnímám, že u každého klienta je hranice mezi koučováním a terapií nastavená zcela individuálně. Kde je rozdíl? V intenzitě a hloubce, najednou jakoby se pohyb dopředu výrazně zpomalil a je potřeba se buď na chvíli úplně zastavit, nebo udělat krok zpátky. Jde o hloubku témat a prožívání, kdy je potřeba pracovat pomaleji a dovolit tématům, aby dozrála. Na malou chvíli odložíme přímou cestu k jasně definovanému cílí, abychom nechali prostor pro vyřčení a pojmenování něčeho, co dlouho čekalo než se dostane na povrch.

Existují samozřejmě i vnější způsoby, jak terapii a koučování rozdělit. Vyjít můžeme z kompetencí, které určují rámec a standardy jak terapeutické tak koučovací práce. V odkazech najdete linky na kompetenční model International Coach Federation a na kompetenční model Evropské asociace pro psychoterapii. Oba modely jsou si velmi podobné a dovolil jsem si zdůraznit ty rozdíly, které vnímám jako podstatné:

1. Terapeut je schopen diagnostikovat klienta.

Diagnózy patří neodmyslitelně k psychoterapii, nabízejí základní zarámování a

porozumění tomu, co se klientovi děje. Obvykle se používá DSM nebo MKN. Někteří

terapeuti klasické diagnózy používají neradi a snaží se spíše o funkční popis toho,

jak se obtíže klienta projevují.

2. Práce s lidmi v krizi a traumatizovanými osobami.

U terapeuta se očekává, že může pracovat s lidmi v životní krizi a má odpovídající

základy krizové intervence. Stejně tak může pracovat s traumatizovanými klienty. Pro

tento druh práce nemá kouč požadované znalosti a dovednosti.

3. Skrytá zakázka.

Cíle v koučování jsou jasně dány vzájemnou dohodou kouče a klienta. V terapii se

objevuje pojem skryté zakázky, kdy téma, se kterým klient přichází do terapie nemusí

být to, co skutečně potřebuje vyřešit.

4. Spolupráce s jinými odborníky (psychiatři, zdravotníci, lékaři).

Práce terapeuta často vyžaduje úzkou spolupráci s dalšími odborníky. Ať už

psychiatry pro medikaci klienta nebo s lékaři při psychosomatických obtížích.

5. Práce s přenosem a protipřenosem.

Klient může na terapeuta nevědomě přenášet své minulé zkušenosti, stejný proces se může odehrávat i u terapeuta, pak mluvíme o protipřenosu. Na obou stranách to jsou neuvědomované obsahy v postojích a prožívání vůči druhému. Terapeut má být schopen přenosové i protipřenosové tendence reflektovat a umět je zpracovat.

V neposlední řadě se můžeme podívat, jak definují koučování a terapii profesní organizace.

Definice koučinku dle ICF “Koučink představuje důvěryhodný vztah, který napomáhá klientovi podniknout konkrétní kroky za účelem dosažení jeho vize, jeho cíle nebo přání.  Koučink využívá procesů zkoumání a sebeobjevování k budování klientova uvědomění a přijetí zodpovědnosti, kterého dosahuje prostřednictvím větší struktury, podpory a aktivní zpětné vazby. Proces koučinku pomáhá klientovi nejen přesně definovat jeho cíle, ale také i těchto cílů dosahovat rychleji a s větší efektivitou, než pokud by koučinku nevyužíval.”

Definice psychoterapie dle Americké psychologické asociace: “Psychoterapie je praktická činnost zaměřená v různých podobách na to, aby zajistila úlevu od symptomů a osobnostní změnu, aby do budoucna redukovala epizody, ve kterých se symptomy vyskytnou, aby zvýšila kvalitu života, napomáhala adaptivnímu fungování v zaměstnání či ve škole a ve vztazích, aby zvýšila pravděpodobnost toho, že člověk bude v životě činit zdravá rozhodnutí, a aby nabídla další zisky vytvářené v průběhu spolupráce mezi klientem a terapeutem.”

A definice psychoterapie dle Roubala a Vybírala: “Psychoterapie je léčebná činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání, chování ve vztazích a sociálnímu začlenění.”

A co s tím? Je pro mne vhodnější terapie nebo koučování?

Pokud sami nevíte, najděte si odborníka, který pracuje oběma způsoby a domluvte se na způsobu spolupráce. Určitě neplatí, že terapie je vhodná pouze pro psychicky nemocné klienty. Terapie a koučování mají stejné cíle. Cesta koučování je kratší s vyšší cenou za jednotlivá sezení, cesta terapie je delší ale setkání jsou levnější. Terapie navíc pracuje v hlubších vrstvách osobnosti a změny mohou mít trvalejší charakter.

Zdroje:

ICF kompetence kouče:

https://www.coachfederation.cz/cz/pro-klienty/kompetence-icf-kouce.html

Kompetence psychoterapueta dle Evropské asociace pro psychoterapii:

http://www.psychoterapeuti.cz/dokumenty/category/4-evropska-asociace-psychoterapie?download=149:profesionalni-kompetence-evropskeho-psychoterapeuta-preklad

Zdeněk Vybíral, Jan Roubal: Součaná psychoterapie. Portál, Praha 2010. Strana 30.

Podrobnější srovnání kompetencí:

Hranice koučinku a psychoterapie

Žijeme v době, kdy lidé dbají o svůj život a o své zdraví, chtějí žít zdravě, vaří zdravá a chutná jídla, cvičí ve fitness centrech, běhají, jezdí na kole a mnoho z nich pečuje i o své duševní zdraví na rozvojových kurzech nebo v péči koučů.

V posledních letech je tento trend zdravého a dobrého života patrný v českých kuchyních. Pohlreich i Vaněk se snaží pozvednout českou gastronomii na vyšší úroveň, spousta lidí je zapojena do scuku a jeho aktivit. Lidé sledují oblíbené kuchařské show, renesanci zažívá český česnek a lidé více nakupují na farmářských trzích… A pak se objeví Láďa Hruška.

Koučování se možná nese na stejné vlně jako zájem o zdravé jídlo a dobrou gastronomii. Chceme nejenom dobře jíst, ale i dobře žít.

Petr Třešnák ve svém článku Komu chutná Láďa Hruška nastínil zajímavou myšlenku: „Jeho recepty nebrnkají na strunu naší šetrnosti, rezonují s mnohem tajemnějším rysem národní povahy, kterým je chytračení. Chytračení je samohybný mentální proces, jenž nelze vysvětlit ekonomickými zákony nákladů a výnosů, je spíše formou existence než činností v pravém slova smyslu. Je vyhýbavým tancem kolem reality, způsobem jak neuznat věci tak, jak jsou.“

České kutilství a chytračení má dlouhou tradici. V této souvislosti se mi vybavuje např. legendární časopis Urob si sám.

A jak se tento rys projevuje v koučování?

Má to několik aspektů:

–          Chybějící osobní historie – na světě se najednou objevilo mnoho koučů, aniž by se vědělo, co dělali předtím. Vypadá to, že se jako koučové narodili.

–          Chybějící zdroje – neodkazují se na konkrétní vědecké zdroje, ze kterých čerpají inspiraci.

–          Popření tradice – všechny koučovací školy spadají historicky k některým terapeutickým směrům. V česku existuje několik kutilů, kteří tvrdí že (z ničeho nic) vynalezli svou vlastní koučovací školu. Je to stejné, jako by v dnešní době tvrdili, že vynalezli automobil. Pocit vlastní geniality často pramení z neznalosti vlastní historie. A jako filosof s nadsázkou říkávám, že od starého Řecka se toho moc nového na poli humanitních věd neobjevilo. A ano, první kouč byl Sokrátes, když říkal, že je porodní bába myšlenek.

I koučování může být „vyhýbavým tancem kolem reality, způsobem jak neuznat věci tak, jak jsou“. Čeští koučovací kutilové na sebe často berou roli gurua, který ví, co je pro život jejich klientů to nejlepší –  že by si měli život srovnat podle rovnic, nebo rovnou zrestartovat.

Jindy se zase snaží svůj osobní návod ke štěstí replikovat i na své klienty.

Dobrý kuchař se pozná podle respektu k surovinám, nechává, aby se naplno projevila jejich chuť. Byť je tento příměr trošku umělý, i kouč nechává své klienty, aby se naplno projevil jejich potenciál. Vychází to z hlubokého respektu profesionálních koučů ke svým klientům, kdy kouč potlačuje vlastní názory o tom, jak by to mělo správně vypadat. Nenabízí žádné řešení, pouze nechává prostor, aby si ho klient sám našel.

Český mediální svět zaplavili koučovací hrušky, a tak doufejme, že módní vlna opadne a dostane se ke slovu poctivé koučovací řemeslo. Vedle Pohlreicha je tady spousta kvalitních a uznávaných kuchařů, o kterých se moc neví, a stejné je to v koučování. A tak choďte a ochutnávejte. Dobrý kuchař nechá lidi rád okusit své jídlo, i většina koučů nabízí „ochutnávky“ zdarma.

A máte-li chuť něco nového vyzkoušet, klidně se ozvěte 😉

Odkazy http://respekt.ihned.cz/c1-63285570-komu-chutna-lada-hruska