V hlavě mi stále silně zní slova mého učitele Slavoje Titla z nedávné přednášky – pro náš vývoj je někdy důležité neříkat pravdu. Pro integritu self je důležité neříkat vždy pravdu, protože pravda může být pro psychiku příliš ohrožující nebo destabilizující. Psychoanalytické teorie, například od Anny Freudové, zdůrazňují, že obranné mechanismy, jako je popření nebo racionalizace, chrání ego před emočním zraněním a přetížením. Lež, ať už vědomá nebo nevědomá, může sloužit jako dočasný štít, který umožňuje člověku zpracovat náročné situace postupně, aniž by došlo k narušení pocitu vlastní hodnoty. Tato schopnost chránit se před pravdou je nezbytná pro udržení vnitřní stability a kontinuity identity.

Když jsem se před třiceti lety poprvé setkal s psychoanalýzou, bylo to jako otevřít fascinující, ale zaprášenou historickou knihu. Koncepty byly poutavé – nevědomá mysl, obranné mechanismy, význam raných vztahů – ale připadaly mi spíše jako exponáty v muzeu psychologického myšlení než jako součást moderní praxe. Ještě na vysoké škole jsem chodil pár semestrů na přednášky k úžasné psychoanalytičce Olze Marlinové a čile jsme spolu diskutovali třeba o tom, že attachmentové trauma je Americe tikající bomba. A čas nám dal asi za pravdu. Podobně jako mnozí jiní jsem oceňoval Freudovské a post-freudiánské převratné myšlenky, má tehdejší mysl byla více ponořena do studia filosofie. 

Před pár lety, už jako praktikující terapeut jsem opět zpozorněl nad poznatky, kdy jeden z nejmodernějších oborů výzkumu lidské mysli – neurovědy – si začaly podávat ruce s psychoanalýzou. To, co bylo kdysi považováno za čistě teoretické spekulace, nyní nachází potvrzení v neuronálních sítích našeho mozku. Mark Solms, Allan Schore a další průkopníci v této oblasti prokázali, že mnoho psychoanalytických postřehů o lidské zkušenosti a vztazích má jasné neurobiologické koreláty.

Například Bowlbyho teorie attachmentu, kdysi považovaná za čistě psychologickou, nyní nachází silnou podporu v neurovědním výzkumu sociálních systémů mozku. Role pravé hemisféry v implicitním emočním zpracování, objevená moderní neurovědou, překrásně souzní s psychoanalytickými koncepty nevědomí.

Můj obnovený zájem o psychoanalýzu byl zvláště podnícen výzkumem vztahů a well-being. Moderní studie konzistentně ukazují, že kvalita našich vztahů je možná nejdůležitějším faktorem životní spokojenosti a duševního zdraví (ostatně jsem těmi výzkumy v poslední době tapetoval svou linkedin zeď). A právě zde psychoanalýza skutečně vyniká.

Slova Slavoje Titla mě pak přivedly k zamyšlení nad jedním z nejpopulárnějších současných manažerských konceptů – tzv. radikální upřímnosti. 

V současném světě managementu se jen málokterá kniha těší tak výsadnímu postavení jako “Radical Candor” od Kim Scott. Pro mnohé manažery se stala doslova biblí moderního vedení lidí, jakýmsi svatým grálem autentické komunikace. Její popularita není náhodná – slibuje elegantní řešení věčného manažerského dilematu: jak být současně empatický i přímočarý, jak spojit péči s náročností.

Kniha nabízí zdánlivě jednoduchý recept – kombinaci osobního zájmu a přímé konfrontace. Je to jako najít kámen mudrců moderního managementu: stačí být upřímný s láskou a všechny problémy se vyřeší. Tento přístup se stal tak populárním, že v některých firmách se “radikální upřímnost” proměnila v jakési zaklínadlo, v univerzální odpověď na všechny komunikační výzvy.

Psychoanalýza však nabízí znepokojivě odlišný pohled. Tam, kde Radical Candor vidí jasnou cestu k autenticitě, psychoanalýza odkrývá komplexní síť nevědomých procesů, obranných mechanismů a mocenských dynamik.

Představte si psychiku jako středověký hrad. Má své hradby, padací mosty a tajné chodby. Všechny tyto “obranné mechanismy” mají svůj účel. Když je ve jménu “naprosté upřímnosti” zbouráme, můžeme způsobit zhroucení celé stavby.

Jeden z klíčových problémů spočívá v idealizaci pracovního vztahu. Scott předpokládá, že lze vytvořit skutečně autentický vztah v prostředí, které je ze své podstaty mocensky nevyvážené. To je asi jako věřit, že vlk a beránek mohou mít zcela otevřený vztah – přehlíží se zde fundamentální dynamika moci.

Neuropsychoanalýza přináší fascinující potvrzení těchto obav. Výzkumy Marka Solmse  ukazuje, že mozek má specializované obvody pro “společenské filtrování”. Není to chyba, je to užitečná funkce. Ještě zajímavější je zjištění, že přehnaná “pravda” může v mozku aktivovat stejné oblasti jako fyzické ohrožení. Je to jako když přesvětlíte fotografii – více světla neznamená lepší obraz, ale spálený film.

Další problém se týká hranic. Scottová propaguje hluboký osobní zájem o zaměstnance, což může vést k nebezpečnému stírání hranic mezi profesionálním a osobním. Z psychoanalytického pohledu je to jako hrát si s ohněm – vytváří se prostor pro nezdravé přenosy, závislosti a manipulace.

Koncept “radikální upřímnosti” může v organizačním kontextu paradoxně sloužit jako sofistikovaný obranný mechanismus. Pod rouškou upřímnosti se může skrývat institucionalizovaná agrese, mocenské zásahy jsou legitimizovány jako “péče” a organizační konflikty se ventilují pod záštitou “otevřené komunikace”.

Není to jen teorie – v praxi vidíme, jak nekritické přijetí modelu radikální upřímnosti může vést k vytvoření toxického prostředí. Manažeři, ve snaze být “autentičtí”, mohou překračovat zdravé hranice, zaměstnanci se cítí nuceni sdílet více, než je jim příjemné, a přirozené obranné mechanismy jsou označovány za problém.

„Zralé vztahy nejsou o přímé pravdě, ale o prostoru, kde může pravda přirozeně vzniknout.“ (D. Winnicott)

Co tedy s tím? Psychoanalýza nenabízí jednoduchá řešení, ale ukazuje cestu k vyváženějšímu přístupu:

• Respektovat komplexitu pracovních vztahů místo jejich idealizace
• Uznávat legitimní funkci psychických obran místo jejich démonizace
• Zachovávat profesionální hranice při současném projevování zájmu
• Přizpůsobovat komunikaci kontextu a individuální připravenosti

Možná je čas přestat hledat univerzální recepty na složité vztahové výzvy. Jak by řekl Winnicott, nepotřebujeme být dokonale upřímní, stačí být “dostatečně dobří” v naší autenticitě. A někdy to může znamenat právě respekt k tomu, že ne každá pravda musí být vyřčena, ne každá upřímnost je prospěšná a ne každé mlčení je zradou.