„Musíš být produktivní. Každá minuta se počítá. Nepromarni ani okamžik.“ Tato mantry moderní doby se nám vryla hluboko pod kůži. Jako psychoterapeut denně potkávám lidi, kteří jsou tímto přesvědčením doslova posedlí. V metru horečnatě kontrolují pracovní emaily, při ranním běhu do sebe hustí vzdělávací podcasty a během polední pauzy místo odpočinku sledují webináře o osobním rozvoji.

Jejich mozek nemá ani chvilku skutečného klidu. Buď po něm vyžadují intenzivní soustředění a pracovní výkony, nebo do něj nepřetržitě pumpují nové informace. Heslo zní jasně: Ani minuta nesmí přijít nazmar. Jenže co když je tento přístup fundamentálně špatně? Co když jsou právě ty zdánlivě „prázdné“ momenty pro náš mozek nesmírně důležité?

Revoluční objev: Když mozek „nedělá nic“

Rok 2001 přinesl v neurovědách malou revoluci. Tým vědců vedený Marcusem Raichlem publikoval objevy, které zpochybnily dosavadní pohled na fungování mozku. Do té doby se výzkumníci soustředili především na to, co se v mozku děje, když aktivně řešíme úkoly. Raichle a jeho kolegové se však zaměřili na něco jiného – na aktivitu mozku v „klidovém stavu“.

To, co objevili, bylo fascinující. Ukázalo se, že když zdánlivě „nic neděláme“, v našem mozku se aktivuje rozsáhlá síť oblastí, která spotřebovává neuvěřitelných 20 % celkové mozkové energie. Tuto síť nazvali Default Mode Network (DMN), tedy síť výchozího režimu. Není to jen nějaký primitivní „spořič obrazovky“ – je to sofistikovaný systém, který je naprosto klíčový pro naše mentální zdraví a kognitivní výkon.

Co se děje v hlavě, když „lelkujeme“?

Když se zahledíme z okna a necháme myšlenky volně plynout, v našem mozku se rozehraje orchestr neurální aktivity. Podle výzkumu Spreng et al. (2009) se aktivuje několik klíčových oblastí mozku, které spolu začnou intenzivně komunikovat.

Mediální prefrontální kortex, náš vnitřní vypravěč, začne zpracovávat osobní příběhy a vzpomínky. Posteriorní cingulární kortex, centrum integrace informací, propojuje různé aspekty našich zkušeností do smysluplného celku. A hippocampus, strážce našich vzpomínek, pomáhá ukládat a třídit všechny tyto informace do dlouhodobé paměti.

Fox et al. (2015) ve své rozsáhlé meta-analýze odhalili, že tato síť není jen pasivním pozorovatelem. DMN aktivně přispívá k několika klíčovým aspektům našeho mentálního života. Je nezbytná pro sociální porozumění – pomáhá nám vcítit se do druhých a chápat jejich perspektivu. Podporuje kreativní myšlení tím, že umožňuje volné asociace a neočekávaná spojení. Hraje zásadní roli v emoční regulaci a je klíčová pro udržení našeho pocitu osobní identity.

Když DMN nefunguje správně

Christoff et al. (2009) objevili zajímavé souvislosti mezi narušenou funkcí DMN a různými psychickými obtížemi. Je to jako orchestr, kde některé nástroje hrají příliš hlasitě, nebo naopak příliš tiše.

U lidí s depresí může být DMN hyperaktivní, což vede k neustálému přemílání negativních myšlenek a vzpomínek. Mozek se zasekne v cyklu ruminace, ze kterého je těžké vystoupit. U úzkostných poruch narušená regulace DMN přispívá k přehnanému přemýšlení a katastrofickým scénářům budoucnosti.

Naopak u lidí s ADHD může být aktivita DMN příliš nízká, což ztěžuje sebereflexi a porozumění vlastním emocím. A když dlouhodobě nedopřejeme DMN dostatek prostoru pro její přirozenou aktivitu, může to vést k mentálnímu vyčerpání a vyhoření.

Jak podpořit zdravou funkci DMN?

Vědecké výzkumy nám nabízejí několik ověřených způsobů, jak podpořit zdravou funkci této důležité mozkové sítě:

Pravidelné pauzy

Představte si svůj mozek jako zahradu. Nemůžete očekávat, že bude neustále plodit – potřebuje i období klidu a regenerace. Dopřejte si proto každou hodinu 5-10 minut skutečného odpočinku. Vypněte telefon, zavřete počítač a ideálně vyjděte do přírody. Nechte své myšlenky volně plynout bez snahy je kontrolovat nebo usměrňovat.

Mindfulness a meditace

Mindfulness není jen módní trend – je to vědecky podložený způsob, jak regulovat aktivitu DMN. Pravidelná meditační praxe pomáhá snižovat tendenci k přehnanému přemýšlení a zlepšuje naši schopnost emoční regulace. Je to jako bychom svému mozku dávali pravidelný servis.

Kvalitní spánek

Během hlubokého spánku je DMN mimořádně aktivní. Pracuje jako noční údržbář, který třídí denní zážitky, konsoliduje vzpomínky a podporuje kreativní řešení problémů. Proto je kvalitní spánek naprosto klíčový pro zdravé fungování této sítě.

Osobní zkušenost s DMN: Když věda potká realitu

Zdá se, že má vysoká DMN aktivita občas přímo koreluje s nastaveností mé ženy. Občas od ní slýchávám „Co tady tak stojíš, čumíš a nic neděláš?“ 🤨
Dlouho jsem hledal pro tuto důležitou činnost uspokojivou odpověď.

A tak, když mě přistihne při „čumění do prázdna“, vyvinul jsem celou škálu odpovědí, od těch nejjednodušších až po vědecky sofistikované.

Pro tyto situace jsem vyvinul kompletní škálu odpovědí, seřazenou podle úrovně odbornosti (a odvahy je použít):

Level 0: Pro začátečníky, kteří si ještě netroufají 👶

„Čumím, no.“

„Protože můžu.“

Level 1: První krůčky k sebevědomé obhajobě nicnedělání 🌱

„Nabírám síly.“

„Dávám si pauzu.“

Level 2: Pro mírně pokročilé s trochou humoru 😎

„Optimalizuju mozkové funkce.“

„Provádím mentální údržbu.“

Level 3: Pro IT nadšence (použijte jen pokud partner/ka rozumí počítačům) 💻

„Instaluju aktualizace do mojí biologické RAM.“

„Defragmentuju mentální harddisk.“

„Nech běžet, probíhá garbage collection.“

Level 4: Pro milovníky populárně-naučných knih 🧬

„Provádím nezbytnou neuroplastickou údržbu.“

„Nechávám mozek zpracovat background procesy.“

„Optimalizuju neuronové spoje pro lepší výkon.“

Level 5: Pro akademicky založené protějšky 🎓

„Facilituju spontánní neurální aktivitu v mediální prefrontální kůře.“ „Umožňuju konsolidaci autobiografické paměti prostřednictvím DMN.“

„Realizuju integraci socio-kognitivních procesů skrze Default Mode Network.“

„Synchronizuju aktivitu posteriorního cingulárního kortexu s hippokampem.“

Level 6: Pro partnery neurovědců (použití na vlastní nebezpečí) 🧪

„Momentálně probíhá vysokoenergetická aktivace integrované neuronální sítě zahrnující mediální prefrontální kortex, posteriorní cingulární kortex a přilehlé oblasti parietálního laloku, která je dle současných vědeckých poznatků nezbytná pro optimální fungování autobiografické paměti, sociální kognice a kreativního řešení problémů, přičemž jakékoliv externí přerušení tohoto procesu by mohlo negativně ovlivnit jeho efektivitu.“

Proč bychom měli bránit „nicnedělání“

Siegel (2007) ve své průkopnické práci zdůrazňuje něco, co naši předkové intuitivně věděli: momenty zdánlivé nečinnosti nejsou ztrátou času – jsou nezbytnou součástí zdravého fungování našeho mozku. V době, kdy se produktivita stala novým náboženstvím, je důležitější než kdy jindy připomenout si, že i zdánlivá nečinnost má svůj hluboký smysl.

Takže příště, až vás někdo přistihne, jak se díváte z okna, můžete s klidným svědomím a vědeckou přesností prohlásit, že právě probíhá důležitá „systémová údržba“. A budete mít naprostou pravdu.

Literatura

Buckner, R. L., Andrews-Hanna, J. R., & Schacter, D. L. (2008). The brain’s default network: Anatomy, function, and relevance to disease. Annals of the New York Academy of Sciences, 1124(1), 1–38.

Christoff, K., Gordon, A. M., Smallwood, J., Smith, R., & Schooler, J. W. (2009). Experience sampling during fMRI reveals default network and executive system contributions to mind wandering. PNAS, 106(21), 8719–8724.

Fox, K. C. R., et al. (2015). The wandering brain: Meta-analysis of functional neuroimaging studies of mind-wandering and related spontaneous thought processes. NeuroImage, 111, 611–621.

Raichle, M. E., MacLeod, A. M., Snyder, A. Z., Powers, W. J., Gusnard, D. A., & Shulman, G. L. (2001). A default mode of brain function. Proceedings of the National Academy of Sciences, 98(2), 676-682.

Raichle, M. E. (2015). The brain’s default mode network. Annual Review of Neuroscience, 38, 433–447.

Siegel, D. J. (2007). The mindful brain: Reflection and attunement in the cultivation of well-being. W.W. Norton & Company.

Spreng, R. N., Mar, R. A., & Kim, A. S. N. (2009). The brain’s default mode network: Anatomy, function, and relevance to disease. Annals of the New York Academy of Sciences, 1156, 1–38.

V hlavě mi stále silně zní slova mého učitele Slavoje Titla z nedávné přednášky – pro náš vývoj je někdy důležité neříkat pravdu. Pro integritu self je důležité neříkat vždy pravdu, protože pravda může být pro psychiku příliš ohrožující nebo destabilizující. Psychoanalytické teorie, například od Anny Freudové, zdůrazňují, že obranné mechanismy, jako je popření nebo racionalizace, chrání ego před emočním zraněním a přetížením. Lež, ať už vědomá nebo nevědomá, může sloužit jako dočasný štít, který umožňuje člověku zpracovat náročné situace postupně, aniž by došlo k narušení pocitu vlastní hodnoty. Tato schopnost chránit se před pravdou je nezbytná pro udržení vnitřní stability a kontinuity identity.

Když jsem se před třiceti lety poprvé setkal s psychoanalýzou, bylo to jako otevřít fascinující, ale zaprášenou historickou knihu. Koncepty byly poutavé – nevědomá mysl, obranné mechanismy, význam raných vztahů – ale připadaly mi spíše jako exponáty v muzeu psychologického myšlení než jako součást moderní praxe. Ještě na vysoké škole jsem chodil pár semestrů na přednášky k úžasné psychoanalytičce Olze Marlinové a čile jsme spolu diskutovali třeba o tom, že attachmentové trauma je Americe tikající bomba. A čas nám dal asi za pravdu. Podobně jako mnozí jiní jsem oceňoval Freudovské a post-freudiánské převratné myšlenky, má tehdejší mysl byla více ponořena do studia filosofie. 

Před pár lety, už jako praktikující terapeut jsem opět zpozorněl nad poznatky, kdy jeden z nejmodernějších oborů výzkumu lidské mysli – neurovědy – si začaly podávat ruce s psychoanalýzou. To, co bylo kdysi považováno za čistě teoretické spekulace, nyní nachází potvrzení v neuronálních sítích našeho mozku. Mark Solms, Allan Schore a další průkopníci v této oblasti prokázali, že mnoho psychoanalytických postřehů o lidské zkušenosti a vztazích má jasné neurobiologické koreláty.

Například Bowlbyho teorie attachmentu, kdysi považovaná za čistě psychologickou, nyní nachází silnou podporu v neurovědním výzkumu sociálních systémů mozku. Role pravé hemisféry v implicitním emočním zpracování, objevená moderní neurovědou, překrásně souzní s psychoanalytickými koncepty nevědomí.

Můj obnovený zájem o psychoanalýzu byl zvláště podnícen výzkumem vztahů a well-being. Moderní studie konzistentně ukazují, že kvalita našich vztahů je možná nejdůležitějším faktorem životní spokojenosti a duševního zdraví (ostatně jsem těmi výzkumy v poslední době tapetoval svou linkedin zeď). A právě zde psychoanalýza skutečně vyniká.

Slova Slavoje Titla mě pak přivedly k zamyšlení nad jedním z nejpopulárnějších současných manažerských konceptů – tzv. radikální upřímnosti. 

V současném světě managementu se jen málokterá kniha těší tak výsadnímu postavení jako „Radical Candor“ od Kim Scott. Pro mnohé manažery se stala doslova biblí moderního vedení lidí, jakýmsi svatým grálem autentické komunikace. Její popularita není náhodná – slibuje elegantní řešení věčného manažerského dilematu: jak být současně empatický i přímočarý, jak spojit péči s náročností.

Kniha nabízí zdánlivě jednoduchý recept – kombinaci osobního zájmu a přímé konfrontace. Je to jako najít kámen mudrců moderního managementu: stačí být upřímný s láskou a všechny problémy se vyřeší. Tento přístup se stal tak populárním, že v některých firmách se „radikální upřímnost“ proměnila v jakési zaklínadlo, v univerzální odpověď na všechny komunikační výzvy.

Psychoanalýza však nabízí znepokojivě odlišný pohled. Tam, kde Radical Candor vidí jasnou cestu k autenticitě, psychoanalýza odkrývá komplexní síť nevědomých procesů, obranných mechanismů a mocenských dynamik.

Představte si psychiku jako středověký hrad. Má své hradby, padací mosty a tajné chodby. Všechny tyto „obranné mechanismy“ mají svůj účel. Když je ve jménu „naprosté upřímnosti“ zbouráme, můžeme způsobit zhroucení celé stavby.

Jeden z klíčových problémů spočívá v idealizaci pracovního vztahu. Scott předpokládá, že lze vytvořit skutečně autentický vztah v prostředí, které je ze své podstaty mocensky nevyvážené. To je asi jako věřit, že vlk a beránek mohou mít zcela otevřený vztah – přehlíží se zde fundamentální dynamika moci.

Neuropsychoanalýza přináší fascinující potvrzení těchto obav. Výzkumy Marka Solmse  ukazuje, že mozek má specializované obvody pro „společenské filtrování“. Není to chyba, je to užitečná funkce. Ještě zajímavější je zjištění, že přehnaná „pravda“ může v mozku aktivovat stejné oblasti jako fyzické ohrožení. Je to jako když přesvětlíte fotografii – více světla neznamená lepší obraz, ale spálený film.

Další problém se týká hranic. Scottová propaguje hluboký osobní zájem o zaměstnance, což může vést k nebezpečnému stírání hranic mezi profesionálním a osobním. Z psychoanalytického pohledu je to jako hrát si s ohněm – vytváří se prostor pro nezdravé přenosy, závislosti a manipulace.

Koncept „radikální upřímnosti“ může v organizačním kontextu paradoxně sloužit jako sofistikovaný obranný mechanismus. Pod rouškou upřímnosti se může skrývat institucionalizovaná agrese, mocenské zásahy jsou legitimizovány jako „péče“ a organizační konflikty se ventilují pod záštitou „otevřené komunikace“.

Není to jen teorie – v praxi vidíme, jak nekritické přijetí modelu radikální upřímnosti může vést k vytvoření toxického prostředí. Manažeři, ve snaze být „autentičtí“, mohou překračovat zdravé hranice, zaměstnanci se cítí nuceni sdílet více, než je jim příjemné, a přirozené obranné mechanismy jsou označovány za problém.

„Zralé vztahy nejsou o přímé pravdě, ale o prostoru, kde může pravda přirozeně vzniknout.“ (D. Winnicott)

Co tedy s tím? Psychoanalýza nenabízí jednoduchá řešení, ale ukazuje cestu k vyváženějšímu přístupu:

• Respektovat komplexitu pracovních vztahů místo jejich idealizace
• Uznávat legitimní funkci psychických obran místo jejich démonizace
• Zachovávat profesionální hranice při současném projevování zájmu
• Přizpůsobovat komunikaci kontextu a individuální připravenosti

Možná je čas přestat hledat univerzální recepty na složité vztahové výzvy. Jak by řekl Winnicott, nepotřebujeme být dokonale upřímní, stačí být „dostatečně dobří“ v naší autenticitě. A někdy to může znamenat právě respekt k tomu, že ne každá pravda musí být vyřčena, ne každá upřímnost je prospěšná a ne každé mlčení je zradou.

Asi všichni známe pohádku Sůl nad zlato, kde král vyžene svou dceru, protože ho přirovnala k něčem tak obyčejnému, jako je sůl. Ta sama o sobě nechutná úplně dobře, nikdo si ji nedá je tak.  Avšak bez soli se život stane nudně sladkým. I když je smutek nepříjemný a často se mu snažíme vyhnout, má svou hodnotu a význam, stejně jako sůl v pohádce. 

A taky jsme všichni někdy slyšeli jednu z dobře míněných rad, které se ale ve skutečnosti snažily poukázat na nevhodnost prožívání smutku. Ať už to bylo „To bude dobré, uvidíš“, „Musíš se z toho oklepat“, nebo „Nebuď smutný/á, mohlo to být horší“, tyto fráze, ačkoliv často pronášené s dobrým úmyslem, mohou ve skutečnosti způsobit více škody než užitku. Když nám někdo řekne „Usměj se, život je krásný!“ nebo „Jiní lidé mají mnohem větší problémy“, může to v nás vyvolat pocit, že náš smutek není oprávněný nebo že bychom ho měli rychle překonat. Věty jako „Nesmíš na to pořád myslet“ nebo „Už je čas jít dál“ mohou zase naznačovat, že naše tempo zpracování emocí je příliš pomalé. Je důležité si uvědomit, že tyto rady, i když dobře míněné, často pramení z nepohodlí, které lidé cítí, když jsou konfrontováni se smutkem druhých, a z touhy tento smutek rychle „vyřešit“.

V moderní společnosti často považujeme nepohodlí za nepříjemné a neúnosné, což vede k tomu, že se lidé snaží vyhnout negativním emocím. „Nemůžete se zbavit negativních emocí, aniž byste nevědomky omezili i ty pozitivní,“ píší autoři Robert Biswas-Diener a Todd Kashdan v knize “The power of negative emotions.” Tento přístup nás podle nich připravuje o možnost prožívat hlubší štěstí, smysl a osobní růst.

Autoři také upozorňují na to, že smutek a další negativní emoce mohou být signálem, že něco v našem životě není v pořádku. Tento signál nás může motivovat k pozitivním změnám. „Smutek může být indikátorem toho, že naše sociální interakce nebo rutiny nejsou uspokojivé a že je třeba něco změnit,“ vysvětlují.

Negativní emoce jsou často spojovány se ztrátou osobní kontroly a s negativními sociálními důsledky. Lidé se obávají, že projevení smutku nebo jiných negativních emocí bude vnímáno jako slabost a povede k sociálnímu odmítnutí. Nicméně, podle Kashdana a Biswas-Dienera, tento strach je neopodstatněný a lidé jsou schopni zvládnout negativní emoce lépe, než si myslí.

V čem konkrétně, je smutek pozitivní? 

1. Smutek zlepšuje analytické myšlení. Autoři uvádějí, že „lidé v mírně smutné náladě věnují větší pozornost detailům a jsou schopni lépe analyzovat komplexní situace“ (Kashdan & Biswas-Diener, 2014). 
2. Smutek podporuje empatii a sociální vazby. Kniha zdůrazňuje, že „projevy smutku signalizují ostatním, že potřebujeme pomoc a podporu“ (Kashdan & Biswas-Diener, 2014). Tato emoce tedy může posílit mezilidské vztahy a vzájemnou solidaritu. 
3. Smutek pomáhá zpracovat těžké životní události. Smutek umožňuje reflexi a integraci negativních zkušenost. Například po ztrátě blízké osoby nám smutek pomáhá projít procesem truchlení a nakonec se s touto ztrátou vyrovnat.
4. Smutek zvyšuje kreativitu. Kniha uvádí příklady umělců, kteří čerpali inspiraci ze svého smutku. „Mírná melancholie může vést k hlubšímu a originálnějšímu uměleckému vyjádření“ 
5. Smutek zlepšuje schopnost odhalit klam. Studie citované v knize ukazují, že „lidé v mírně smutné náladě jsou lepší v odhalování lží a podvodů“ 

Moderní psychoanalytický pohled

Z pohledu současné psychoanalýzy je smutek považován za klíčovou emoci pro psychologický růst a integraci. Melanie Kleinová představila koncept „depresivní pozice“, který byl dále rozvíjen současnými psychoanalytiky. Tento koncept naznačuje, že schopnost prožívat smutek je zásadní pro emoční zralost a rozvoj empatie (Steiner, 2005).

Peter Fonagy, současný psychoanalytik, zdůrazňuje roli negativních emocí, včetně smutku, v rozvoji mentalizace – schopnosti porozumět vlastním mentálním stavům a stavům druhých. Tvrdí, že schopnost tolerovat a zpracovávat smutek je klíčová pro rozvoj soudržného vnímání sebe sama a druhých (Fonagy et al., 2018).

Neuropsychoanalýza a smutek

Nejnovější výzkumy v oblasti neuropsychoanalýzy podporují myšlenku, že smutek hraje zásadní roli v emoční regulaci a sociálním spojení. Solms (2018) argumentuje, že smutek aktivuje tzv. SEEKING systém v mozku, který motivuje jedince k opětovnému spojení s ostatními a hledání nových zdrojů pozitivních emocí.

Kromě již zmíněných benefitů výše, výzkumy odhalily další zajímavé přínosy smutku:

1. Zlepšené kritické myšlení: Forgas (2013) zjistil, že mírný smutek může zlepšit přesnost paměti a snížit zaujatost v úsudku.
2. Zvýšená vytrvalost: Kappes et al. (2012) prokázali, že očekávání smutné nálady může zvýšit vytrvalost při obtížných úkolech.
3. Lepší mezilidská komunikace: Studie Von Culina et al. (2017) ukázala, že lidé, kteří vyjadřují přiměřený smutek, jsou vnímáni jako upřímnější a je pravděpodobnější, že získají sociální podporu.
4. Usnadnění osobního růstu: Kashdan a Rottenberg (2010) tvrdí, že schopnost prožívat celou škálu emocí, včetně smutku, je klíčová pro psychologickou flexibilitu a pohodu.

Moderní psychoanalytický a empirický výzkum podporují názor, že smutek, pokud je prožíván a zpracováván adaptivně, hraje klíčovou roli v psychologickém vývoji, sociálních vztazích a osobním růstu. Místo toho, abychom se snažili smutek potlačit nebo se mu vyhnout, měli bychom se naučit jej přijmout jako cennou součást našeho emočního života. A stejně jako solíme přiměřeně, ale bez soli to nejde, i smutek nezbytně patří k naším životům. 

Aktuální smutek

Pokud právě procházíte obdobím smutku, možná vás tento článek trochu provokuje. Možná si říkáte: „To se jim to píše o přínosech smutku, když zrovna netrpí.“ A máte pravdu. Prožívat smutek je těžké a bolestivé. Je důležité si uvědomit, že uznání potenciálních přínosů smutku neznamená, že byste měli svůj smutek nějak oslavovat nebo se v něm utápět. Vaše pocity jsou naprosto legitimní a zaslouží si respekt a péči.

Smyslem tohoto článku není zlehčovat vaši situaci, ale nabídnout jiný úhel pohledu, který vám možná v budoucnu pomůže váš smutek lépe integrovat a pochopit. Nyní je však naprosto v pořádku cítit se tak, jak se cítíte, bez potřeby hledat v tom nějaký vyšší smysl nebo přínos.

Co dělat, když prožíváme smutek?

1. Přijměte své pocity: Místo potlačování nebo ignorování svých pocitů zkuste je přijmout a dát jim prostor. Dovolte si cítit to, co cítíte, bez odsuzování.
2. Vyjádřete se: Může pomoci vést si deník nebo své pocity vyjádřit skrze umění či pohyb.
3. Pečujte o sebe: Nezapomeňte na základní péči o sebe – dostatek spánku, zdravé jídlo a pohyb mohou významně ovlivnit vaši náladu.
4. Obklopte se podporou: Hledejte blízkost podporujících lidí, kteří respektují vaše pocity a jsou ochotni naslouchat bez snahy vás „opravit“.
5. Vyhledejte odbornou pomoc: Pokud je váš smutek intenzivní nebo dlouhotrvající, neváhejte vyhledat podporu odborníka.

Pamatujte, že smutek je součástí života a že i toto období jednou pomine. Buďte k sobě laskaví a trpěliví – každý má své vlastní tempo zpracování emocí. Vaše cesta smutkem je jedinečná a vy jste jediný, kdo ví, co právě teď potřebujete.

A možná nejdůležitější věc: neočekávejte od sebe, že budete hned vidět v tomto smutku nějaký „vyšší smysl“ nebo přínos. To možná přijde později, ale teď je v pořádku prostě jen cítit to, co cítíte.

Díky všem svým klientům, kteří svou moudrostí a upřímností sami k sobě pomáhají k tomuto poznání.

Zdroje:

Fonagy, P., Luyten, P., Allison, E., & Campbell, C. (2018). Mentalizing, epistemic trust and the phenomenology of psychotherapy. Psychopathology, 51(4), 219-227.

Forgas, J. P. (2013). Don’t worry, be sad! On the cognitive, motivational, and interpersonal benefits of negative mood. Current Directions in Psychological Science, 22(3), 225-232. 

Kappes, A., Oettingen, G., Mayer, D., & Maglio, S. (2012). Sad mood promotes self-initiated mental contrasting of future and reality. Emotion, 12(6), 1206-1222. 

Kashdan, T. B., & Biswas-Diener, R. (2015). The power of negative emotion: How anger, guilt, and self doubt are essential to success and fulfillment. Oneworld Publications.

Kashdan, T. B., & Rottenberg, J. (2010). Psychological flexibility as a fundamental aspect of health. Clinical Psychology Review, 30(7), 865-878. 

Solms, M. (2018). The neurobiological underpinnings of psychoanalytic theory and therapy. Frontiers in Behavioral Neuroscience, 12, 294. 

Steiner, J. (2005). The conflict between mourning and melancholia. Psychoanalytic Quarterly, 74(1), 83-104. 

Von Culin, K. R., Hirsch, J. L., & Clark, M. S. (2017). Willingness to express emotion depends upon perceiving partner care. Cognition and Emotion, 32(3), 641-650. 

Jak prožívá rozdíly mezi terapií a koučováním samotný kouč a terapeut v jedné osobě? Na co zaměřuje svou pozornost a jak vnímá rozdíly mezi profesemi? 

Nabízím svůj pohled zevnitř, jak já jako kouč a terapeut pracuji s klienty a jak vnitřně vnímám rozdíl, mezi prací kouče a terapeuta. Je to prosím má subjektivní výpověď, jak uvažuji nad koučovací či terapeutickou zakázkou. Navenek to nejde poznat, stejná pracovna, stejná křeslo, stejný člověk..často i nástroje, které kouč či terapeut používají jsou podobné či stejné, přesto se liší to, čemu v každém stylu práce věnuji pozornost a jaká je dynamika hodiny. 

Do mé kanceláře vstoupí pan Jan, manager, 45 let. Vidíme se poprvé, všímám si, že je lehce nesvůj, skleslý, dosedne těžce do křesla. Po úvodních formalitách, jak spolupráce vypadá, o tom, že důležitá je důvěrnost a bezpečný prostor se dostaneme k tomu, proč přišel. 

Začne mluvit o sobě, jak posledních pár měsíců cítí vyhoření, nemá dostatek energie. Má hodně práce, ta mu postupně sebrala čas na koníčky a do toho má mladou rodinu. Dvě děti. 

Mluví o tom, jak to v práci ve 4 zabalí, aby si stihl pohrát doma s dětmi, než půjdou spát. Pak si obvykle ještě otevře notebook a pracuje, poslední dvě hodiny před spaním kouká na videa, čte si články, scrolluje.. mluví taky o tom, že je někdy podrážděný a pak si to vyčítá.

Když se zeptám, co by od konzultací očekával, říká, že chce opět najít radost ze života, sám sebe. Někdo tomu moderně říká work-life balance. 

Pohled kouče

V rámci koučovací zakázky bych s klientem řešil jeho zdroje – odpočinku, energie. Přemýšlel bych, které věci ho v tuhle chvíli stojí nejvíce energie a co se s tím dá dělat. Jak si v rámci běžného dne udělat trochu času na sebe. Jak do svého života může zase dostat sport, jako jeden z nejlepších způsobů rozpouštění stresu. Téma by se taky mohlo týkat nastavení hranic. Jak moc je efektivní pracovat navečer a co mu třeba přináší to scrollování po večerech.

Cíl – dostat do života klienta víc prostoru času na sebe, čas, který bude naplněn dobrým odpočinkem a činnostmi, které ho nabíjí, přinášejí flow a eliminovat činnosti, kterými ztrácí energii a čas. 

Pohled terapeuta 

Má mysl se stačí k otázce, proč si tenhle člověk dovolil naložit si na sebe tolik věcí. Jak má nastavený vztah sám k sobě, že nevidí, jak moc ubližuje sobě a v důsledku i svému okolí. 

Terapeut si položí otázku, proč sami sobě dovolíte se takhle ničit. Jaké vnitřní přesvědčení vedlo klienta k tomu, že se uzavřel do bludné spirály povinností, ze které se nedokáže vymotat a dávno mu došla energie. Terapie mu může nabídnout prostor, kde bude sám sebou, bude akceptován za to, kdo je, ne za to, jaký podává výkon.

Cíl – narovnat si vztah k sobě, srovnat si hodnoty, možná přerámovat přesvědčení, že člověk je dobrý jen když podává dobrý výkon. Až toho klient dosáhne, nebude potřeba řešit work-life balance, dostaví se téměř automaticky. 

Obě cesty či způsoby práce jsou správné, záleží na volbě klienta, jakému stylu práce dá přednost. Koučování  nabídne rychle aplikovatelné řešení, ale může hrozit, že se klient časem dostane do podobné situace. Pokud zvolí cestu terapie, posun dopředu bude zejména na začátku pomalejší, či se dokonce klient může dostat dočasně do horšího stavu (například se k tomu všemu, co nestíhá přidá lítost, jak špatně zachází se svým tělem). Na druhou stranu pak řešení z terapie bude trvalejšího rázu. Spíš než aby změnil své zvyklosti, přenastaví si životní hodnoty a vztah k sobě. 

Koučování vede hlavně ke změně návyků, změně chování. Terapie vede k novém sebepojetí, rekonstruuje způsob, jak vnímáme sami sebe.

Scénu z filmu Baraka si v sobě nesu dobrých 25 let a myslím, že je v ní hodně moudrosti. Pohleďte sami:

Mnoho lidí hledá klid a odpočinek „venku“, mimo sebe. Na dovolené, na horách, na wellnesu, na víkendovém retreatu, četbou knih, na seminářích a všude jinde, jen ne v sobě.

Skromně si myslím, že cílem našeho snažení by mělo být umět pěstovat vnitřní klid v té nejvšednější a nejjednodušší podobě. Abyste mohli den co den podávat ten nejlepší výkon, měli byste taky den co den umět zcela vypnout a vyčistit hlavu. Ne o víkendu, ne jednou či dvakrát za rok na dovolené.

Zenový mnich kráčí ulicemi velkoměsta, ponořen do sebe, přesto plně vnímá své okolí. Moderně se tomu říká mindfulness. Jde velmi pomalým soustředěným krokem, hluboce dýchá a zřejmě recituje mantry.

Dokážete to taky v těch nejnáročnějších částech dne? Na chvíli se zastavit, srovnat a vyrazit kupředu po malých a pomalých krocích kupředu?

Zastavte se. Nadechněte.

Chvíli jen stůjte a hluboce dýchejte. Můžete počítat údery srdce. 

Užívejte si zastavení, vnímejte svět venku s odstupem.

A až vám vnitřní (ne vnější) impuls dovolí, udělejte ten nejmenší a pomalý krok kupředu. 

Máte duši? A mohl bych ji vidět? 

No jo, ale co to ta duše vlastně je?

Pojem samý je starý skoro jako lidstvo samo, v evropském myšlenkovém dědictví se o něm hodně hovoří v řecké tradici, jak jinak než u Sókrata, Platóna a Aristotela. 

Duše znamená rozdíl mezi živým a neživým člověkem. Duše je všechno to, co by po nás zůstalo, kdybychom neměli tělo. Je to hlavně vědomí, vůle, rozum a emoce. U Platóna je duše zároveň pohyb, to ce se hýbe samo od sebe, auto-kinésis. Samo-hybnost je odkazem na transcendentální dimenzi duše, její nesmrtelnost, pouze božské je schopné samostatného pohybu. Duše má dle Aristotela schopnost nahlížet věčné a čisté ideje. 

Cvičení 

Zkuste si na chvíli zapřemýšlet, jak by to vypadalo, kdybyste neměli tělo a byli jen duše. Jak by vám bylo? Co byste cítili? Měli byste pořád strach ze smrti? Co byste jako duše bez těla chtěli zažít?  

Zdá se, že na duši moc nemyslíme. Možná proto, že opravdu není moc vidět. 

Kolik času jí denně věnujete? Kdy jste se s kamarády v hospodě bavili o tom, co vaše duše potřebuje? 

Cvičení

Kdy naposled jste mysleli na svou duši? Vnímáte ji vůbec nějak? Promlouváte

k ní? Zkuste rozjímat, jak vlastně vaše duše vypadá. Zkusíte si ji namalovat?

Říká se, že duše splývá (stává se) s tím, čemu věnujeme naší pozornost. Žijeme v době konzumní – zeitgeist – duše doby je specifická tím, že všeho máme dostatek. Jak tohle vypadá z pohledu duše? Je to přehlcenost médií. Hlavně těmi sociálními, které se mnohdy staly nedílnou součástí lidských životů. Cokoliv, co vaší pozornost vytrhuje ven, od vědomí sebe sama, vám brání být v autentickém kontaktu se sebou, se svou duší a svými potřebami. Přehlceností nám dnešní doba dává méně prostoru pro vnímání své duše. Mnozí cítí, že by něco mělo být jinak – chodí na jógu, snaží se zklidňovat, někteří dokonce navštívili meditační kurz a ti technicky nejpokrokovější si dokonce stáhli aplikaci na mindfulness (všímavost). Všechny tyto techniky směřují ke zklidnění, ale často tam chybí přímá objektivizace duše.

“Duše se obarví barvou svých myšlenek” 

Marcus Aurelius

Duše je pohyb, neustále na ni působí vnější vlivy. Ona sama však k pohybu nic nepotřebuje, má vlastní rytmus. Jak ho nalézt, jak hledat potravu pro duši, jak na duši pohlížely různé filosofické a náboženské proudy si řekneme v dalších příspěvcích.

(Tento text srovnáná kompetenční modely koučovací a psychoterapeutické asociace. Čtivější formu rozdílu mezi terapií a koučováním, jak se liší z vnitřního pohledu kouče a terapeuta najdete zde).

Jak kouč tak terapeut mají shodný cíl, pomoci člověku k lepšímu životu. Obojí směřuje k autentičtějšímu sebeprožívání, ale zatímco koučování o trochu více akcentuje seberealizaci, terapie zase o trochu více může akcentovat sebepřijetí.

Koučové i terapeuti používají mnohdy naprosto stejné techniky a rozdíly mezi životním koučováním a na řešení zaměřenou terapií se hledají docela těžko.

Každý kouč i terapeut bude mít definici rozdílu mezi koučováním a terapií jinou. Vždy jde o subjektivní rozdíl daný vzděláním, zkušenostmi a stylem práce.

Osobně vnímám, že u každého klienta je hranice mezi koučováním a terapií nastavená zcela individuálně. Kde je rozdíl? V intenzitě a hloubce, najednou jakoby se pohyb dopředu výrazně zpomalil a je potřeba se buď na chvíli úplně zastavit, nebo udělat krok zpátky. Jde o hloubku témat a prožívání, kdy je potřeba pracovat pomaleji a dovolit tématům, aby dozrála. Na malou chvíli odložíme přímou cestu k jasně definovanému cílí, abychom nechali prostor pro vyřčení a pojmenování něčeho, co dlouho čekalo než se dostane na povrch.

Existují samozřejmě i vnější způsoby, jak terapii a koučování rozdělit. Vyjít můžeme z kompetencí, které určují rámec a standardy jak terapeutické tak koučovací práce. V odkazech najdete linky na kompetenční model International Coach Federation a na kompetenční model Evropské asociace pro psychoterapii. Oba modely jsou si velmi podobné a dovolil jsem si zdůraznit ty rozdíly, které vnímám jako podstatné:

1. Terapeut je schopen diagnostikovat klienta.

Diagnózy patří neodmyslitelně k psychoterapii, nabízejí základní zarámování a

porozumění tomu, co se klientovi děje. Obvykle se používá DSM nebo MKN. Někteří

terapeuti klasické diagnózy používají neradi a snaží se spíše o funkční popis toho,

jak se obtíže klienta projevují.

2. Práce s lidmi v krizi a traumatizovanými osobami.

U terapeuta se očekává, že může pracovat s lidmi v životní krizi a má odpovídající

základy krizové intervence. Stejně tak může pracovat s traumatizovanými klienty. Pro

tento druh práce nemá kouč požadované znalosti a dovednosti.

3. Skrytá zakázka.

Cíle v koučování jsou jasně dány vzájemnou dohodou kouče a klienta. V terapii se

objevuje pojem skryté zakázky, kdy téma, se kterým klient přichází do terapie nemusí

být to, co skutečně potřebuje vyřešit.

4. Spolupráce s jinými odborníky (psychiatři, zdravotníci, lékaři).

Práce terapeuta často vyžaduje úzkou spolupráci s dalšími odborníky. Ať už

psychiatry pro medikaci klienta nebo s lékaři při psychosomatických obtížích.

5. Práce s přenosem a protipřenosem.

Klient může na terapeuta nevědomě přenášet své minulé zkušenosti, stejný proces se může odehrávat i u terapeuta, pak mluvíme o protipřenosu. Na obou stranách to jsou neuvědomované obsahy v postojích a prožívání vůči druhému. Terapeut má být schopen přenosové i protipřenosové tendence reflektovat a umět je zpracovat.

V neposlední řadě se můžeme podívat, jak definují koučování a terapii profesní organizace.

Definice koučinku dle ICF “Koučink představuje důvěryhodný vztah, který napomáhá klientovi podniknout konkrétní kroky za účelem dosažení jeho vize, jeho cíle nebo přání.  Koučink využívá procesů zkoumání a sebeobjevování k budování klientova uvědomění a přijetí zodpovědnosti, kterého dosahuje prostřednictvím větší struktury, podpory a aktivní zpětné vazby. Proces koučinku pomáhá klientovi nejen přesně definovat jeho cíle, ale také i těchto cílů dosahovat rychleji a s větší efektivitou, než pokud by koučinku nevyužíval.”

Definice psychoterapie dle Americké psychologické asociace: “Psychoterapie je praktická činnost zaměřená v různých podobách na to, aby zajistila úlevu od symptomů a osobnostní změnu, aby do budoucna redukovala epizody, ve kterých se symptomy vyskytnou, aby zvýšila kvalitu života, napomáhala adaptivnímu fungování v zaměstnání či ve škole a ve vztazích, aby zvýšila pravděpodobnost toho, že člověk bude v životě činit zdravá rozhodnutí, a aby nabídla další zisky vytvářené v průběhu spolupráce mezi klientem a terapeutem.”

A definice psychoterapie dle Roubala a Vybírala: “Psychoterapie je léčebná činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání, chování ve vztazích a sociálnímu začlenění.”

A co s tím? Je pro mne vhodnější terapie nebo koučování?

Pokud sami nevíte, najděte si odborníka, který pracuje oběma způsoby a domluvte se na způsobu spolupráce. Určitě neplatí, že terapie je vhodná pouze pro psychicky nemocné klienty. Terapie a koučování mají stejné cíle. Cesta koučování je kratší s vyšší cenou za jednotlivá sezení, cesta terapie je delší ale setkání jsou levnější. Terapie navíc pracuje v hlubších vrstvách osobnosti a změny mohou mít trvalejší charakter.

Zdroje:

ICF kompetence kouče:

https://www.coachfederation.cz/cz/pro-klienty/kompetence-icf-kouce.html

Kompetence psychoterapueta dle Evropské asociace pro psychoterapii:

http://www.psychoterapeuti.cz/dokumenty/category/4-evropska-asociace-psychoterapie?download=149:profesionalni-kompetence-evropskeho-psychoterapeuta-preklad

Zdeněk Vybíral, Jan Roubal: Součaná psychoterapie. Portál, Praha 2010. Strana 30.

Podrobnější srovnání kompetencí:

Hranice koučinku a psychoterapie

Žijeme v době, kdy lidé dbají o svůj život a o své zdraví, chtějí žít zdravě, vaří zdravá a chutná jídla, cvičí ve fitness centrech, běhají, jezdí na kole a mnoho z nich pečuje i o své duševní zdraví na rozvojových kurzech nebo v péči koučů.

V posledních letech je tento trend zdravého a dobrého života patrný v českých kuchyních. Pohlreich i Vaněk se snaží pozvednout českou gastronomii na vyšší úroveň, spousta lidí je zapojena do scuku a jeho aktivit. Lidé sledují oblíbené kuchařské show, renesanci zažívá český česnek a lidé více nakupují na farmářských trzích… A pak se objeví Láďa Hruška.

Koučování se možná nese na stejné vlně jako zájem o zdravé jídlo a dobrou gastronomii. Chceme nejenom dobře jíst, ale i dobře žít.

Petr Třešnák ve svém článku Komu chutná Láďa Hruška nastínil zajímavou myšlenku: „Jeho recepty nebrnkají na strunu naší šetrnosti, rezonují s mnohem tajemnějším rysem národní povahy, kterým je chytračení. Chytračení je samohybný mentální proces, jenž nelze vysvětlit ekonomickými zákony nákladů a výnosů, je spíše formou existence než činností v pravém slova smyslu. Je vyhýbavým tancem kolem reality, způsobem jak neuznat věci tak, jak jsou.“

České kutilství a chytračení má dlouhou tradici. V této souvislosti se mi vybavuje např. legendární časopis Urob si sám.

A jak se tento rys projevuje v koučování?

Má to několik aspektů:

–          Chybějící osobní historie – na světě se najednou objevilo mnoho koučů, aniž by se vědělo, co dělali předtím. Vypadá to, že se jako koučové narodili.

–          Chybějící zdroje – neodkazují se na konkrétní vědecké zdroje, ze kterých čerpají inspiraci.

–          Popření tradice – všechny koučovací školy spadají historicky k některým terapeutickým směrům. V česku existuje několik kutilů, kteří tvrdí že (z ničeho nic) vynalezli svou vlastní koučovací školu. Je to stejné, jako by v dnešní době tvrdili, že vynalezli automobil. Pocit vlastní geniality často pramení z neznalosti vlastní historie. A jako filosof s nadsázkou říkávám, že od starého Řecka se toho moc nového na poli humanitních věd neobjevilo. A ano, první kouč byl Sokrátes, když říkal, že je porodní bába myšlenek.

I koučování může být „vyhýbavým tancem kolem reality, způsobem jak neuznat věci tak, jak jsou“. Čeští koučovací kutilové na sebe často berou roli gurua, který ví, co je pro život jejich klientů to nejlepší –  že by si měli život srovnat podle rovnic, nebo rovnou zrestartovat.

Jindy se zase snaží svůj osobní návod ke štěstí replikovat i na své klienty.

Dobrý kuchař se pozná podle respektu k surovinám, nechává, aby se naplno projevila jejich chuť. Byť je tento příměr trošku umělý, i kouč nechává své klienty, aby se naplno projevil jejich potenciál. Vychází to z hlubokého respektu profesionálních koučů ke svým klientům, kdy kouč potlačuje vlastní názory o tom, jak by to mělo správně vypadat. Nenabízí žádné řešení, pouze nechává prostor, aby si ho klient sám našel.

Český mediální svět zaplavili koučovací hrušky, a tak doufejme, že módní vlna opadne a dostane se ke slovu poctivé koučovací řemeslo. Vedle Pohlreicha je tady spousta kvalitních a uznávaných kuchařů, o kterých se moc neví, a stejné je to v koučování. A tak choďte a ochutnávejte. Dobrý kuchař nechá lidi rád okusit své jídlo, i většina koučů nabízí „ochutnávky“ zdarma.

A máte-li chuť něco nového vyzkoušet, klidně se ozvěte 😉

Odkazy http://respekt.ihned.cz/c1-63285570-komu-chutna-lada-hruska

Ve svých životech jsme se naučili chodit obvyklými stezkami.

Stezky jsou vyšlapané cesty ke známým cílům. Máme své stezky do práce i v práci, své stezky ve vztazích a vlastně celý náš život je protkán cestami, které se nám osvědčily. Síť stezek tvoří mapu, mapu našeho chování.

Čas od času se stane, že se věci začnou vyvíjet jinak, nebo že se obvyklé věci ztratí ze svého místa (Kam se poděl můj sýr?).  Pak je potřeba najít stezky nové a svůj dosavadní život překročit, přesáhnout sebe sama a vystoupit z obvyklého rámce, ze sítě stezek, které tvoří naši mapu,a vydat se na neprobádané území.

Je to bohužel obvykle nějaká krize, která nás donutí hledat nové stezky. Staré stezky nabízely jistotu, známý prostor a komfort. Jestliže si uvědomíme, že chceme či musíme hledat stezky nové, zjistíme, že nových stezek může být nekonečné množství, a to je naše setkání s nekonečnem. Neomezenost možností může někoho vystrašit a vylekat, role kouče pak spočívá v tom, aby pomohl klientovi nekonečnost uchopit a vstoupit do ní. Nekonečnost nabízí plnost – vyplnění prostoru, když tvoříme, tak naplňujeme. Prázdné pole na mapě se vyplňuje.

Naše podvědomí je divokým lesem, zatímco naše vědomí je spíše jako sídliště. Známé místo, které má svůj řád, je vytvořeno společností (výchovou) a je plné lidí. Každý z lidí představuje jednu naši roli – roli v práci, roli partnera, roli dítěte, kamaráda, přítele, roli otce – zkrátka každou roli, kterou ve svém životě zastáváme. Moderní psychologie říká, že naše identita není monolog jednoho “já”, ale je to mnohohlasý chór.

„Kouzlo pohybu v nezkultivované krajině je možná právě v tom, že nám připomíná strukturu spodních vrstev naší přirozenosti; že je pro nás vnější obdobou čehosi základního, ale obtížně zvládnutelného v nás samotných.“ (Zdeněk Kratochvíl, Filosofie živé přírody)

Kouč je průvodce do světa nepoznaného. Často je to návrat k něčemu, co bylo zapomenuto, k naší přirozenosti.

Přijmout přirozenost nemusí nutně znamenat, že přijmeme a plně odhalíme své podvědomí. Pro začátek stačí, když o něm víme a tušíme, jaké stezky v něm jsou. I divoký les, ač se to nezdá, je protkán stezkami a má svůj řád. Je to jiný řád, než který jsme si jako lidé vytvořili. Abychom do něj nahlédli, stačí se ztišit a začít sledovat pohyb zvěře na svých obvyklých stezkách ke studánkám a lesním pastvinám. V lese “podvědomí” pak jednotlivá zvěř symbolizuje naši pudovost a studánka pak zdroje, které naše pudy živí. Úkolem kouče je pomoci vše pojmenovat. Jednou pojmenované se stává známé a lépe uchopitelné.

Jako děti jsme často zkoušeli nové cesty a způsoby, ale časem se naše zvyky ustálily vesměs ve shodě s většinovou společností. To se pak stezka změní v dálnici – je to rychlá cesta k jasnému cíli. Nevýhodou je, že po ní jezdí většina.

Vydejte se na vlastní cestu 😉

Jako Váš kouč Vás mohu provést životními křižovatkami i zdánlivě slepou uličkou…

„Nevědomí je příroda a příroda nikdy nelže.“

Carl Gustav Jung

Myslíte, že se za peníze nedá koupit štěstí? Ne tak docela. Ale hezky popořádku:

Vztah mezi štěstím a penězi je přinejmenším komplikovaný. Když peníze nejsou nebo jich je kriticky málo, vyvolává to stres, nespokojenost a o pocitech štěstí se příliš nedá mluvit. Na druhou stranu ani hodně peněz neznamená automaticky štěstí a spokojený život.

Klíč, který odemyká rovnici štěstí a peněz, spočívá v tom, jak peníze utrácíme. Peníze nám dávají příležitost dostat se k některým zdrojům štěstí. Naší nejčastější chybou však je, že investujeme do věcí, které nám ke štěstí nepomohou.

Jak si tedy své štěstí „koupit“?

Psychologové Dunn, Gilbert a Wilson, kteří se dlouhodobě zabývají vztahem peněz a štěstí,nám nabízejí 8 tipů, jak správně do svého štěstí investovat:

1. Kupujte si zážitky, ne věci

Věci se kazí, kdežto dobré zážitky zůstávají. Dobré zážitky nás navíc dostávají do stavu optimálního prožívání, kterému se říká flow.

Ale proč tomu tak je? Hmotné věci jsou neměnné. Na novou podlahu si zkrátka zvyknete a berete ji jako samozřejmost. Na neměnné věci si zvykáme rychleji, kdežto půlroční kurz háčkování bude při každém setkání jinak dobrodružný.

Výzkum ukázal, že v případě hmotných věcí prožíváme štěstí jen v té chvíli, kdy je používáme, jinak ne. Nicméně u zážitků platí, že už jen jejich samotná představa v nás vyvolává příjemné pocity. V praxi to vypadá tak, že když si představujete práci se svým novým vysavačem, zdaleka vám to nepřinese tolik pocitů štěstí jako představa romantického večera s partnerem.

Zážitky jsou více spojeny s naší identitou. Naši osobnost netvoří suma majetku, kterou máme – naše identita je postavena na našich zážitcích.

V neposlední řadě se zážitky lépe sdílí s jinými lidmi – a jiní lidé, jak si hned ukážeme, mohou být největším zdrojem štěstí v našem životě.

2. Pomáhejte ostatním spíše než sobě

Lidé jsou nejsociálnější bytosti na světě, a proto není divu, že sociální interakce mohou být nejzásadnějším zdrojem našeho štěstí. Proto cokoliv, co posiluje naše vztahy, ovlivňuje i naše štěstí – a týká se to i utrácení peněz.

Řada výzkumů ukázala, že když lidé dostali5 dolarů, aby je dle libosti sami utratili, nebo je darovali na dobré účely, pak ti, kteří se rozhodli peníze darovat,vykazovali větší pocity štěstí – jak subjektivní výpovědí, tak i obrazem z magnetické rezonance, kde se ukázala aktivní oblast mozku obvykle spojená s příjímáním odměny.

Dělat dobro pro ostatní je velké téma a budu se jim zabývat ještě i v samostatném článku.

3. Kupujte si plno malých věcí raději než několik drahých věcí

Štestí je spíše než s intenzitou spojeno s frekvencí. Častější, avšak menší „štěstí“ je lepší než občasné velké štěstí. V řeči peněz to znamená, že když si dopřáváme plno malých drobností jako latté, masáž anebo pěkné tričko, je to pro naši životní spokojenost lepší než občasný nákup drahých věcí – pro většinu z nás peníze nerostou na stromech a máme jen omezený rozpočet na útratu.

Známý zákon mezního užitku říká, že první kafe nám přinese největší užitek a každé další kafe už menší. Páté kafe v krátkém čase nakonec může vést třeba k žaludeční nevolnosti. Proto je lepší si větší celky dávkovat. Když zkonzumujeme velké balení 300g čokolády najednou, přinese to v souhrnu menší štěstí, než když si ji budeme dopřávat postupně.

Proč rozdělování funguje? Protože přeruší zkušenost a zabrání adaptaci. Na co si zvykneme, už nás netěší.

Jeden z výzkumů byl prováděn na masážním křesle. První skupina byla masírována 180 sekund v kuse, druhá skupina byla masírována 80 sekund, 20 sekund přestávka a opět 80 sekund masáže. Druhá skupina vykazovala mnohem větší ochotu si křeslo ihned koupit a zaplatit za něj vyšší cenu. Před výzkumem se však většina účastníků spletla ve svém odhadu – odhadovali, že více se jim bude líbit kontinuální 180sekundová masáž.

Jiný výzkum zase ukázal, že bohatí lidé si neumí tak dobře vychutnávat drobnosti každodenního života, a přitom to jsou drobnosti, které tvoří důležitou součást našeho životního štěstí.

4. Kupujte si méně jistot

Příliš mnoho peněz zbytečně utrácíme za jistoty. Představa strachu je mnohdy větší než jeho skutečný prožitek. Drahou věc raději než na aukru koupíme v kamenném obchodě za vyšší cenu – co kdyby se to náhodou pokazilo. Náš psychický „imunní“ systém se však s různými ztrátami dokáže vypořádat mnohem lépe, než si sami většinou myslíme. Máme zkrátka příliš velkou potřebu kupovat si jistotu – proto budou pojišťovny vždy vydělávat mnohem více, než kolik na pojistných událostech zaplatí.

5. Plaťte nyní, užívejte později

V dnešním světě kreditních karet a půjček jsme se posunuli do fáze „kupte nyní, plaťte později.“ Vše se navíc zrychlilo – dnes objednáte a zítra vám to přivezou, ve velkých městech dokonce v ten samý den. Snadná dostupnost věcí vede k tomu, že utrácíme více a nešetříme.

Rychlost pak zcela eliminuje očekávání – a očekávání je zdroj těšení se.
Když si koupíte čokoládu a sníte ji hned nebo později, užitek bude stejný, ale připravíte se o těšení se. A někdy je těšení se lepší, než samotný reálný prožitek.

6. Myslete na to, jaké to bude až si věc, kterou chcete, skutečně pořídíte

Vzdálenou budoucnost vnímáme v hezkých mlžných obrysech, bez detailů – a my už víme, že na drobnostech a detailech záleží. Představa, že si jednou koupíme chatičku u jezera je lákavá – představujeme si západy slunce nad vodou a vyjížďky na lodi. Nemyslíme však na výskyt komárů a další méně příjemné věci.

7. Přestaňte porovnávat

Někteří lidé rádi sledují srovnávací servery, aby si vybrali tu nejlepší věc, kterou zrovna potřebují. Všichni však máme jiné potřeby a co dobře slouží jinému, nemusí fungovat pro nás. Například potřebujete nový vysavač – z uživatelských recenzí si vyberete ten dražší se spoustou doplňků, které však nakonec ani nevyužijete, protože jednoduše potřebujete pouze vysávat – nic víc.

8. Ptejte se přátel

Svou míru štěstí dokážeme lépe odhadnout, když vidíme,jak se to líbí naším přátelům.

V jednom výzkumu ukázali dámám fotografii a krátký životopis muže, se kterým měly jít na rande. Druhá skupina si měla možnost pouze přečíst dojmy jiné ženy, která rande s dotyčným mužem sama před chvílí absolvovala. Ženy, které svůj dojem na zmíněného muže odhadovaly na základě hodnocení jiné dámy, byly přesnější (blíže skutečnosti) než ty, které četly životopis a viděly fotografii.

Ptejte se proto přátel a známých, co jim skutečně daná věc přinesla, když si ji pořídili.

Zdroj:

Dunn, Elizabeth W., Gilbert, Daniel T., Wilson, Timothy D.: If money doesn’t make you happy, then you probably aren’t spending it right. In Journal of Consumer Psychology, 21 (2011), 115-125.