Nevěra bývá častým (ne)zvaným hostem v párové terapii. Přichází neohlášeně a za sebou zanechává spoušť emocí, zrady a bolesti. Jako párový terapeut se často setkávám s otázkou, která trápí mnoho lidí: „Proč jsem to udělal/a?“ Tuto větu slýchám zejména od klientů, kteří se dopustili nevěry, a sami vlastně nechápou proč. Často jsou to přitom lidé, kteří svého partnera milují a nevěra je v přímém rozporu s jejich hodnotami. Nový výzkum přináší překvapivé vysvětlení – může za tím být strach ze samoty.
Jak naše dětství ovlivňuje naše dospělé vztahy?
Než se dostaneme k samotné nevěře, musíme si vysvětlit jeden klíčový koncept – vztahovou vazbu neboli attachment. Možná vás překvapí, že způsob, jakým fungujeme ve vztazích jako dospělí, se z velké části formuje už v našem raném dětství.
Co je to vztahová vazba?
Představte si malé dítě, které se učí prozkoumávat svět. Když má bezpečnou základnu – rodiče, kteří jsou spolehliví, předvídatelní a reagují na jeho potřeby – nebojí se vzdálit a objevovat. Ví totiž, že se má kam vrátit. Takové dítě si vytváří takzvanou bezpečnou vazbu.
Ale co když je rodič nespolehlivý, někdy reaguje přehnaně a jindy je nedostupný? Dítě si nemůže být jisté, co může očekávat. Vytváří si úzkostnou vazbu – neustále kontroluje, jestli je rodič nablízku, bojí se vzdálit, protože neví, jestli tam rodič bude, až se vrátí.
A pak jsou tu rodiče, kteří jsou citově nedostupní nebo odmítaví. Dítě se naučí, že nemá cenu hledat blízkost a podporu – vytváří si vyhýbavou vazbu.
Jak se tyto vzorce projevují v dospělých vztazích?
Tyto rané zkušenosti vytváří „šablonu“ pro naše pozdější vztahy:
- Bezpečná vazba: „Věřím vztahům a dokážu být blízko druhému člověku.“
- Tito lidé se cítí ve vztazích komfortně
- Dokáží komunikovat o svých potřebách
- Zvládají řešit konflikty konstruktivně
- Mají nejnižší tendenci k nevěře
- Úzkostná vazba: „Bojím se, že mě partner opustí.“
- Neustále potřebují ujištění o lásce
- Velmi citlivě reagují na náznaky odmítnutí
- Mají tendenci se na partnera „přilepit“
- Paradoxně mohou být náchylní k nevěře
- Vyhýbavá vazba: „Raději si držím odstup, abych nebyl zraněn.“
- Těžko pouští lidi k sobě blízko
- Mají problém s intimitou
- Často se vyhýbají závazku
- Nevěra může být způsobem, jak si udržet odstup
Co říká věda o nevěře a vztahové vazbě?
Nedávná meta-analýza (Ghiasi et al., 2024) zpracovala data ze 17 různých studií s celkovým počtem 13 666 účastníků. Její výsledky jsou fascinující:
- Jak úzkostná, tak vyhýbavá vazba souvisí se zvýšeným rizikem nevěry
- U vyhýbavé vazby to dává smysl – tito lidé se bojí intimity a používají nevěru jako způsob udržení si odstupu
- U úzkostné vazby je to paradoxní – ačkoli se tito lidé nejvíc bojí opuštění, mají větší tendenci k nevěře
Meta-analýza rovněž ukázala něco důležitého – lidé s bezpečnou (pevnou) vazbou mají významně nižší tendenci k nevěře. Má to logiku – tito lidé dokáží lépe komunikovat o svých potřebách a řešit konflikty konstruktivním způsobem.
Na těchto datech staví studie Sakmana a jeho kolegů (2021), která odhalila paradoxní mechanismus: Lidé s úzkostnou vazbou, kteří se nejvíc bojí opuštění, mají zvýšenou tendenci k nevěře. Jak je to možné?
Odpověď leží ve strachu ze samoty. Výzkum ukázal, že tito lidé používají nevěru jako způsob „pojištění“ – vytváří si záložní plány pro případ, že by je partner opustil. Je to jako mít vždy sbalený nouzový batoh – ne proto, že chcete odejít, ale proto, že se bojíte, že budete muset.
Začarovaný kruh strachu
Problém je, že tato strategie vytváří začarovaný kruh:
- Bojím se, že zůstanu sám/sama
- Vytvářím si „záložní plány“ v podobě flirtů nebo vztahů mimo partnerství
- Tím ohrožuji současný vztah
- To zvyšuje pravděpodobnost rozpadu vztahu
- A můj strach ze samoty se potvrzuje
Jak z toho ven?
Pokud se v těchto vzorcích poznáváte, zde je několik kroků, které můžete udělat:
1. Uvědomění je první krok
Pochopení, že za vaším chováním může být strach ze samoty, je začátek změny. Není to omluva pro nevěru, ale vysvětlení, které vám může pomoci změnit vzorec.
2. Mluvte o svých obavách
Místo vytváření záložních plánů zkuste otevřeně mluvit s partnerem o svých strachách. Možná zjistíte, že má podobné obavy.
3. Budujte sebedůvěru
Strach ze samoty často pramení z přesvědčení, že bez partnera nemáme hodnotu. Pracujte na tom, abyste se cítili dobře sami se sebou.
4. Hledejte podporu
Někdy potřebujeme profesionální pomoc, abychom změnili vzorce, které se vytvářely roky. Není na tom nic špatného.
Párová terapie: Víc než jen práce s attachmentem
V párové terapii se setkáváme s mnoha vrstvami vztahových dynamik. Attachment je pouze jednou z nich, byť významnou. Pod povrchem našich vztahových vzorců se často skrývají hluboce zakořeněná nevědomá přesvědčení – o nás samých, o lásce, o tom, co si zasloužíme nebo co můžeme očekávat od druhých.
Když v terapii pomáháme klientům tato přesvědčení objevit a pojmenovat, často dochází k zásadním průlomům. Klient najednou vidí, že jeho zdánlivě nevysvětlitelné chování má svou vnitřní logiku zakořeněnou hluboko v jeho životním příběhu. Toto uvědomění může být začátkem hluboké transformace – nejen ve vztazích, ale v celkovém přístupu k životu.
Závěr: Cesta k porozumění a změně
Vztahové vzorce, které si neseme životem, jsou komplexní a mnohovrstevnaté. Nevěra, stejně jako jiné vztahové obtíže, není jen otázkou morálního selhání – často je to symptom hlubších vztahových zranění a nevědomých přesvědčení. V bezpečném prostoru terapie můžeme těmto vzorcům porozumět a začít psát nový příběh našich vztahů.
Jako párový terapeut nabízím bezpečný prostor pro prozkoumání a řešení vztahových témat. Neváhejte mě kontaktovat pro konzultaci.
Reference
Ghiasi, N., Rasoal, D., Haseli, A., & Feli, R. (2024). The interplay of attachment styles and marital infidelity: A systematic review and meta-analysis. Heliyon, 10(1), e23261. https://doi.org/10.1016/j.heliyon.2023.e23261
Sakman, E., Urganci, B., & Sevi, B. (2021). Your cheating heart is just afraid of ending up alone: Fear of being single mediates the relationship between attachment anxiety and infidelity. Personality and Individual Differences, 168, 110366. https://doi.org/10.1016/j.paid.2020.110366
