Je to přesně týden, co jsem se vrátil z Krkonoš ze 4denního kurz terapie v přírodě, ekoterapie či lesní terapie. Bylo to intenzivní i intimní zároveň a rád bych nabídnul pár poznámek, co se honilo v mé (psycho)analytické mysli, když se snažila zachytit, cože to v tom lese dělám a zažívám.

Les se ukázal být víc než kulisou. Byl partnerem. Zrcadlem. Kontejnerem.

1. Chůze jako aktivní reverie

Chůze lesem není jen přesun v prostoru. Je to rytmus, který synchronizuje mysl s tělem. A právě v tom se otevírá reverie – ten zvláštní stav, kdy nevědomí začne mluvit obrazem místo logiky. Bion (1962) mluví o reverii jako o kapacitě „trávit“ afekty, Ogden (1997) ji rozvíjí jako snění v přítomném čase. V lese se tato schopnost neaktivuje vůlí – prostě se stane.

Lesní cesta je jako volné asociace. Každý krok je jako věta. A najednou přijde obraz, vzpomínka, slovo. Nejsou vynucené. Jsou pozvány.

2. Mnohoznačnost krajiny, nekonečno symbolů

Příroda je plná tvarů, které nic nevysvětlují – a právě tím otevírají. Strom není metafora. Je to událost. A zároveň projekční plocha. Bollas (1987) by mluvil o unthought known – o tom, co víme, ale nemáme pro to ještě slova. V lese se toto nevědomé známé ztělesňuje v krajině.

Ferro (2006) píše, že analytické pole je plné snových obrazů, které nemusí být interpretovány – stačí je držet. Les toto pole rozšiřuje. Klient se nedívá do stropu místnosti, ale na listí, kořeny, mlhu. A najednou řekne: „To je ono.“ Bez vysvětlení. A přesto s hlubokým významem.

David Abram (1996) David kdysi napsal, že příroda mluví jazykem, kterému naše tělo rozumí dřív, než ho přeložíme do slov. Právě proto v lese tolik věcí dává smysl, aniž by potřebovaly vysvětlení. Tam začíná ten prastarý dialog – mezi tělem a krajinou, mezi vnějším světem a vnitřním nevědomím.

3. Když les drží místo mě

Jako terapeut často držím neviditelný rám – nesu úzkost, kterou klient zatím neumí pojmenovat. V lese ten rám poskytuje někdo jiný. Ticho. Strom. Zem. Sedíme s klientem mlčky pod borovicí. On mluví o ztrátě. Já nic nedělám – a přesto je to držené.

Winnicott (1953) mluví o holding environment, Bion o alfa funkci – schopnosti udržet surové emoční obsahy, dokud nezískají formu. V lese tyto funkce přebírá krajina. Strom, vítr, mlčení. A já můžu být jen přítomen. Nepadá to celé na mě.

Zde se zhmotňuje to, čemu Jordan a Marshall (2010) říkají „živá třetí“: krajina není pasivní. Je to aktivní, vztahový element, který spoluutváří terapii.

4. Zklidnění bez návodu

V konzultacích často klienty vedu ke zklidnění – dýchání, vizualizace, grounding. V lese není třeba nic říkat. Zklidnění přichází samo. Rytmus kroků. Vůně. Dech. Nervový systém se začne ladit s krajinou.

Schore (2012) popisuje, že pravá hemisféra je senzitivní na vztahové a prostorové podněty – ticho, rytmus, vizuální pole. Solms (2021) ukazuje, že vědomí je zakořeněné v afektu – a afekt je tělesný. V lese dochází k regulaci bez vědomého úsilí – protože tělo „ví“, jak se spojit s tím, co ho přesahuje.

A věda to potvrzuje: studie ukazují, že čas strávený venku zvyšuje objem šedé hmoty v oblastech pro emoční regulaci (Kühn et al., 2022). Jinými slovy: příroda mění mozek.

5. Nevědomí se nebojí ukázat, protože se má kde schovat

V terapeutické místnosti je vše vidět. V lese je stín, kmen, mlha. A právě to paradoxně umožňuje pravdivost. Klient se může otevřít, protože může zároveň ustoupit. Je tu kam zmizet.

Ferro říká, že bezpečí nevzniká z jistoty, ale z možnosti pohybu v rámci pole. V přírodě toto pole není statické. Je živé. Klient není jen „viděn“ – může být i „skryt“. A právě v této svobodě vzniká odvaha říct něco, co by jinde nebylo možné.

6. Přírodní třetí a digitální realita

V posledních letech se stále častěji mluví o tzv. digitální třetí – o tom, jak technologie vstupuje do terapeutického prostoru a stává se třetím aktérem v poli (Magaldi & Trub, 2017). Obrazovka, platforma, připojení – to vše spoluutváří dynamiku, často nenápadně, ale zásadně. Mění rytmus, kvalitu přítomnosti, způsob vnímání.

Ale co když existuje i přírodní třetí?

Prostor, který neodvádí pozornost, ale ladí nervový systém. Neodděluje skrze obraz, ale spojuje skrze smysly. Zatímco digitální prostředí často stimuluje kognici, krajina reguluje afekt. Zatímco obrazovka plní prostor podněty, příroda ho zklidňuje rytmem, tichem a strukturou.

Pro některé klienty může být právě tento třetí aktér – krajina – tím, co umožní posun, který v místnosti nepřichází. Ne kvůli nedostatku vztahu, ale kvůli přebytku zahlcení.

Možná tedy nepotřebujeme jen digitální detox. Možná potřebujeme návrat k vývojovému rámu naší psyché – prostředí, pro které byl náš mozek stvořen.

Terapie bez zdí

Les mi ukázal, že nemusím všechno držet sám. Že když jako terapeut nechám vstoupit krajinu do vztahu, začnou se dít věci, které nelze naplánovat – jen unést.

Nejsme vždy ti, kdo léčí. Jsme ti, kdo drží dveře otevřené. A za nimi se nachází něco většího. Strom. Vítr. Pohyb. Mlčení. Prožitek.

A to někdy stačí.

Závěrečné přemítání na horské louce mne zavedlo mým starým učitelům. Václav Břicháček i Václav Cílek už před čtvrtstoletím povídali o Davidu Abramovi a ukazovali mi svět, který zase začínám propojovat.

Tehdy jsem jejich slova slyšel rozumem – jako zajímavé myšlenky o vztahu člověka a přírody. A teď jsem je s odstupem pocítil tělem. Jako by se čas otočil v kruhu a já se vrátil na začátek, ale s jinýma očima.

Mnoho skutečných změn začíná návratem. K něčemu, co jsme věděli, ale zapomněli. K jazyku, kterému jsme rozuměli, než jsme se ho naučili překládat do teorií.

V tom je nenápadná síla lesní terapie – že nás neučí nic nového. Jen nám pomáhá vzpomenout si na to, co vědělo naše tělo dřív, než se naše mysl naučila pochybovat.

Literatura:

• Abram, D. (1996). The Spell of the Sensuous. (Česky – Kouzlo smyslů, DharmaGaia 2013).
• Bion, W. R. (1962). Learning from Experience.
• Bollas, C. (1987). The Shadow of the Object.
• Ferro, A. (2006). Psychoanalysis as Therapy and Storytelling.
• Jordan, M. & Marshall, H. (2010). Taking counselling and psychotherapy outside. European Journal of Ecopsychology.
• Kuhn, S., et al. (2022). Spend time outdoors for your brain: A longitudinal MRI study. Scientific Reports.
• Li, Q. (2009). Effect of forest bathing on human immune function. Environmental Health and Preventive Medicine.
• Magaldi, D., & Trub, L. (2017). Left to our own devices: The presence of the digital third in everyday life and its impact on psychoanalytic clinical work. Psychoanalytic Perspectives.
• Ogden, T. H. (1997). Reverie and Interpretation.
• Rodriguez, J. (2023). Neuropragmatism and the Embodied Mind.
• Schore, A. N. (2012). The Science of the Art of Psychotherapy.
• Solms, M. (2021). The Hidden Spring: A Journey to the Source of Consciousness.
• Winnicott, D. W. (1953). Transitional objects and transitional phenomena.