Mé myšlenky

BLOG

“Napadlo vás někdy, že jste největší odborníci na svůj život? Ano. Nejlepší v celém známém vesmíru. Ale i ti největší šampioni někdy potřebují partnera, který jim pomůže posunout se dál. Někoho, kdo jim nastaví zrcadlo, kdo jim pomůže uvědomit si věci, které už dávno vědí. Pro své klienty jsem takovým zrcadlem a koučem – a rád se stanu i vaším partnerem pro změnu.”

V hlavě kouče a terapeuta: pohled zevnitř.

Jak prožívá rozdíly mezi terapií a koučováním samotný kouč a terapeut v jedné osobě? Na co zaměřuje svou pozornost a jak vnímá rozdíly mezi profesemi? 

 

Nabízím svůj pohled zevnitř, jak já jako kouč a terapeut pracuji s klienty a jak vnitřně vnímám rozdíl, mezi prací kouče a terapeuta. Je to prosím má subjektivní výpověď, jak uvažuji nad koučovací či terapeutickou zakázkou. Navenek to nejde poznat, stejná pracovna, stejná křeslo, stejný člověk..často i nástroje, které kouč či terapeut používají jsou podobné či stejné, přesto se liší to, čemu v každém stylu práce věnuji pozornost a jaká je dynamika hodiny. 

 

Do mé kanceláře vstoupí pan Jan, manager, 45 let. Vidíme se poprvé, všímám si, že je lehce nesvůj, skleslý, dosedne těžce do křesla. Po úvodních formalitách, jak spolupráce vypadá, o tom, že důležitá je důvěrnost a bezpečný prostor se dostaneme k tomu, proč přišel. 

Začne mluvit o sobě, jak posledních pár měsíců cítí vyhoření, nemá dostatek energie. Má hodně práce, ta mu postupně sebrala čas na koníčky a do toho má mladou rodinu. Dvě děti. 

Mluví o tom, jak to v práci ve 4 zabalí, aby si stihl pohrát doma s dětmi, než půjdou spát. Pak si obvykle ještě otevře notebook a pracuje, poslední dvě hodiny před spaním kouká na videa, čte si články, scrolluje.. mluví taky o tom, že je někdy podrážděný a pak si to vyčítá.

 

Když se zeptám, co by od konzultací očekával, říká, že chce opět najít radost ze života, sám sebe. Někdo tomu moderně říká work-life balance. 

 

Pohled kouče

V rámci koučovací zakázky bych s klientem řešil jeho zdroje – odpočinku, energie. Přemýšlel bych, které věci ho v tuhle chvíli stojí nejvíce energie a co se s tím dá dělat. Jak si v rámci běžného dne udělat trochu času na sebe. Jak do svého života může zase dostat sport, jako jeden z nejlepších způsobů rozpouštění stresu. Téma by se taky mohlo týkat nastavení hranic. Jak moc je efektivní pracovat navečer a co mu třeba přináší to scrollování po večerech.

Cíl – dostat do života klienta víc prostoru času na sebe, čas, který bude naplněn dobrým odpočinkem a činnostmi, které ho nabíjí, přinášejí flow a eliminovat činnosti, kterými ztrácí energii a čas. 

 

Pohled terapeuta 

Má mysl se stačí k otázce, proč si tenhle člověk dovolil naložit si na sebe tolik věcí. Jak má nastavený vztah sám k sobě, že nevidí, jak moc ubližuje sobě a v důsledku i svému okolí. 

Terapeut si položí otázku, proč sami sobě dovolíte se takhle ničit. Jaké vnitřní přesvědčení vedlo klienta k tomu, že se uzavřel do bludné spirály povinností, ze které se nedokáže vymotat a dávno mu došla energie. Terapie mu může nabídnout prostor, kde bude sám sebou, bude akceptován za to, kdo je, ne za to, jaký podává výkon.

Cíl – narovnat si vztah k sobě, srovnat si hodnoty, možná přerámovat přesvědčení, že člověk je dobrý jen když podává dobrý výkon. Až toho klient dosáhne, nebude potřeba řešit work-life balance, dostaví se téměř automaticky. 

 

Obě cesty či způsoby práce jsou správné, záleží na volbě klienta, jakému stylu práce dá přednost. Koučování  nabídne rychle aplikovatelné řešení, ale může hrozit, že se klient časem dostane do podobné situace. Pokud zvolí cestu terapie, posun dopředu bude zejména na začátku pomalejší, či se dokonce klient může dostat dočasně do horšího stavu (například se k tomu všemu, co nestíhá přidá lítost, jak špatně zachází se svým tělem). Na druhou stranu pak řešení z terapie bude trvalejšího rázu. Spíš než aby změnil své zvyklosti, přenastaví si životní hodnoty a vztah k sobě. 

Koučování vede hlavně ke změně návyků, změně chování. Terapie vede k novém sebepojetí, rekonstruuje způsob, jak vnímáme sami sebe.

Vnitřní klid

Scénu z filmu Baraka si v sobě nesu dobrých 25 let a myslím, že je v ní hodně moudrosti. Pohleďte sami:

 

Mnoho lidí hledá klid a odpočinek “venku”, mimo sebe. Na dovolené, na horách, na wellnesu, na víkendovém retreatu, četbou knih, na seminářích a všude jinde, jen ne v sobě.

Skromně si myslím, že cílem našeho snažení by mělo být umět pěstovat vnitřní klid v té nejvšednější a nejjednodušší podobě. Abyste mohli den co den podávat ten nejlepší výkon, měli byste taky den co den umět zcela vypnout a vyčistit hlavu. Ne o víkendu, ne jednou či dvakrát za rok na dovolené.

Zenový mnich kráčí ulicemi velkoměsta, ponořen do sebe, přesto plně vnímá své okolí. Moderně se tomu říká mindfulness. Jde velmi pomalým soustředěným krokem, hluboce dýchá a zřejmě recituje mantry.

Dokážete to taky v těch nejnáročnějších částech dne? Na chvíli se zastavit, srovnat a vyrazit kupředu po malých a pomalých krocích kupředu?

 

Zastavte se. Nadechněte.

Chvíli jen stůjte a hluboce dýchejte. Můžete počítat údery srdce. 

Užívejte si zastavení, vnímejte svět venku s odstupem.

A až vám vnitřní (ne vnější) impuls dovolí, udělejte ten nejmenší a pomalý krok kupředu. 

 

 

O duši

Máte duši? A mohl bych ji vidět? 

No jo, ale co to ta duše vlastně je?

Pojem samý je starý skoro jako lidstvo samo, v evropském myšlenkovém dědictví se o něm hodně hovoří v řecké tradici, jak jinak než u Sókrata, Platóna a Aristotela. 

Duše znamená rozdíl mezi živým a neživým člověkem. Duše je všechno to, co by po nás zůstalo, kdybychom neměli tělo. Je to hlavně vědomí, vůle, rozum a emoce. U Platóna je duše zároveň pohyb, to ce se hýbe samo od sebe, auto-kinésis. Samo-hybnost je odkazem na transcendentální dimenzi duše, její nesmrtelnost, pouze božské je schopné samostatného pohybu. Duše má dle Aristotela schopnost nahlížet věčné a čisté ideje. 

 

Cvičení 

Zkuste si na chvíli zapřemýšlet, jak by to vypadalo, kdybyste neměli tělo a byli jen duše. Jak by vám bylo? Co byste cítili? Měli byste pořád strach ze smrti? Co byste jako duše bez těla chtěli zažít?  

 

Zdá se, že na duši moc nemyslíme. Možná proto, že opravdu není moc vidět. 

Kolik času jí denně věnujete? Kdy jste se s kamarády v hospodě bavili o tom, co vaše duše potřebuje? 

 

Cvičení

Kdy naposled jste mysleli na svou duši? Vnímáte ji vůbec nějak? Promlouváte

k ní? Zkuste rozjímat, jak vlastně vaše duše vypadá. Zkusíte si ji namalovat?

 

Říká se, že duše splývá (stává se) s tím, čemu věnujeme naší pozornost. Žijeme v době konzumní – zeitgeist – duše doby je specifická tím, že všeho máme dostatek. Jak tohle vypadá z pohledu duše? Je to přehlcenost médií. Hlavně těmi sociálními, které se mnohdy staly nedílnou součástí lidských životů. Cokoliv, co vaší pozornost vytrhuje ven, od vědomí sebe sama, vám brání být v autentickém kontaktu se sebou, se svou duší a svými potřebami. Přehlceností nám dnešní doba dává méně prostoru pro vnímání své duše. Mnozí cítí, že by něco mělo být jinak – chodí na jógu, snaží se zklidňovat, někteří dokonce navštívili meditační kurz a ti technicky nejpokrokovější si dokonce stáhli aplikaci na mindfulness (všímavost). Všechny tyto techniky směřují ke zklidnění, ale často tam chybí přímá objektivizace duše.

 

“Duše se obarví barvou svých myšlenek” 

Marcus Aurelius

Duše je pohyb, neustále na ni působí vnější vlivy. Ona sama však k pohybu nic nepotřebuje, má vlastní rytmus. Jak ho nalézt, jak hledat potravu pro duši, jak na duši pohlížely různé filosofické a náboženské proudy si řekneme v dalších příspěvcích.

Jaký je rozdíl mezi koučováním a terapií?

(Tento text srovnáná kompetenční modely koučovací a psychoterapeutické asociace. Čtivější formu rozdílu mezi terapií a koučováním, jak se liší z vnitřního pohledu kouče a terapeuta najdete zde).

Jak kouč tak terapeut mají shodný cíl, pomoci člověku k lepšímu životu. Obojí směřuje k autentičtějšímu sebeprožívání, ale zatímco koučování o trochu více akcentuje seberealizaci, terapie zase o trochu více může akcentovat sebepřijetí.

Koučové i terapeuti používají mnohdy naprosto stejné techniky a rozdíly mezi životním koučováním a na řešení zaměřenou terapií se hledají docela těžko.

Každý kouč i terapeut bude mít definici rozdílu mezi koučováním a terapií jinou. Vždy jde o subjektivní rozdíl daný vzděláním, zkušenostmi a stylem práce.

Osobně vnímám, že u každého klienta je hranice mezi koučováním a terapií nastavená zcela individuálně. Kde je rozdíl? V intenzitě a hloubce, najednou jakoby se pohyb dopředu výrazně zpomalil a je potřeba se buď na chvíli úplně zastavit, nebo udělat krok zpátky. Jde o hloubku témat a prožívání, kdy je potřeba pracovat pomaleji a dovolit tématům, aby dozrála. Na malou chvíli odložíme přímou cestu k jasně definovanému cílí, abychom nechali prostor pro vyřčení a pojmenování něčeho, co dlouho čekalo než se dostane na povrch.

Existují samozřejmě i vnější způsoby, jak terapii a koučování rozdělit. Vyjít můžeme z kompetencí, které určují rámec a standardy jak terapeutické tak koučovací práce. V odkazech najdete linky na kompetenční model International Coach Federation a na kompetenční model Evropské asociace pro psychoterapii. Oba modely jsou si velmi podobné a dovolil jsem si zdůraznit ty rozdíly, které vnímám jako podstatné:

1. Terapeut je schopen diagnostikovat klienta.

Diagnózy patří neodmyslitelně k psychoterapii, nabízejí základní zarámování a

porozumění tomu, co se klientovi děje. Obvykle se používá DSM nebo MKN. Někteří

terapeuti klasické diagnózy používají neradi a snaží se spíše o funkční popis toho,

jak se obtíže klienta projevují.

2. Práce s lidmi v krizi a traumatizovanými osobami.

U terapeuta se očekává, že může pracovat s lidmi v životní krizi a má odpovídající

základy krizové intervence. Stejně tak může pracovat s traumatizovanými klienty. Pro

tento druh práce nemá kouč požadované znalosti a dovednosti.

3. Skrytá zakázka.

Cíle v koučování jsou jasně dány vzájemnou dohodou kouče a klienta. V terapii se

objevuje pojem skryté zakázky, kdy téma, se kterým klient přichází do terapie nemusí

být to, co skutečně potřebuje vyřešit.

4. Spolupráce s jinými odborníky (psychiatři, zdravotníci, lékaři).

Práce terapeuta často vyžaduje úzkou spolupráci s dalšími odborníky. Ať už

psychiatry pro medikaci klienta nebo s lékaři při psychosomatických obtížích.

5. Práce s přenosem a protipřenosem.

Klient může na terapeuta nevědomě přenášet své minulé zkušenosti, stejný proces se může odehrávat i u terapeuta, pak mluvíme o protipřenosu. Na obou stranách to jsou neuvědomované obsahy v postojích a prožívání vůči druhému. Terapeut má být schopen přenosové i protipřenosové tendence reflektovat a umět je zpracovat.

V neposlední řadě se můžeme podívat, jak definují koučování a terapii profesní organizace.

Definice koučinku dle ICFKoučink představuje důvěryhodný vztah, který napomáhá klientovi podniknout konkrétní kroky za účelem dosažení jeho vize, jeho cíle nebo přání.  Koučink využívá procesů zkoumání a sebeobjevování k budování klientova uvědomění a přijetí zodpovědnosti, kterého dosahuje prostřednictvím větší struktury, podpory a aktivní zpětné vazby. Proces koučinku pomáhá klientovi nejen přesně definovat jeho cíle, ale také i těchto cílů dosahovat rychleji a s větší efektivitou, než pokud by koučinku nevyužíval.

 

Definice psychoterapie dle Americké psychologické asociace: “Psychoterapie je praktická činnost zaměřená v různých podobách na to, aby zajistila úlevu od symptomů a osobnostní změnu, aby do budoucna redukovala epizody, ve kterých se symptomy vyskytnou, aby zvýšila kvalitu života, napomáhala adaptivnímu fungování v zaměstnání či ve škole a ve vztazích, aby zvýšila pravděpodobnost toho, že člověk bude v životě činit zdravá rozhodnutí, a aby nabídla další zisky vytvářené v průběhu spolupráce mezi klientem a terapeutem.

 

A definice psychoterapie dle Roubala a Vybírala: “Psychoterapie je léčebná činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání, chování ve vztazích a sociálnímu začlenění.

 

A co s tím? Je pro mne vhodnější terapie nebo koučování?

Pokud sami nevíte, najděte si odborníka, který pracuje oběma způsoby a domluvte se na způsobu spolupráce. Určitě neplatí, že terapie je vhodná pouze pro psychicky nemocné klienty. Terapie a koučování mají stejné cíle. Cesta koučování je kratší s vyšší cenou za jednotlivá sezení, cesta terapie je delší ale setkání jsou levnější. Terapie navíc pracuje v hlubších vrstvách osobnosti a změny mohou mít trvalejší charakter.

 

Zdroje:

ICF kompetence kouče:

https://www.coachfederation.cz/cz/pro-klienty/kompetence-icf-kouce.html

 

Kompetence psychoterapueta dle Evropské asociace pro psychoterapii:

http://www.psychoterapeuti.cz/dokumenty/category/4-evropska-asociace-psychoterapie?download=149:profesionalni-kompetence-evropskeho-psychoterapeuta-preklad

 

Zdeněk Vybíral, Jan Roubal: Součaná psychoterapie. Portál, Praha 2010. Strana 30.

 

Podrobnější srovnání kompetencí:

Hranice koučinku a psychoterapie

 

O koučích a hruškách

Žijeme v době, kdy lidé dbají o svůj život a o své zdraví, chtějí žít zdravě, vaří zdravá a chutná jídla, cvičí ve fitness centrech, běhají, jezdí na kole a mnoho z nich pečuje i o své duševní zdraví na rozvojových kurzech nebo v péči koučů.

V posledních letech je tento trend zdravého a dobrého života patrný v českých kuchyních. Pohlreich i Vaněk se snaží pozvednout českou gastronomii na vyšší úroveň, spousta lidí je zapojena do scuku a jeho aktivit. Lidé sledují oblíbené kuchařské show, renesanci zažívá český česnek a lidé více nakupují na farmářských trzích… A pak se objeví Láďa Hruška.

Koučování se možná nese na stejné vlně jako zájem o zdravé jídlo a dobrou gastronomii. Chceme nejenom dobře jíst, ale i dobře žít.

Petr Třešnák ve svém článku Komu chutná Láďa Hruška nastínil zajímavou myšlenku: Jeho recepty nebrnkají na strunu naší šetrnosti, rezonují s mnohem tajemnějším rysem národní povahy, kterým je chytračení. Chytračení je samohybný mentální proces, jenž nelze vysvětlit ekonomickými zákony nákladů a výnosů, je spíše formou existence než činností v pravém slova smyslu. Je vyhýbavým tancem kolem reality, způsobem jak neuznat věci tak, jak jsou.“

České kutilství a chytračení má dlouhou tradici. V této souvislosti se mi vybavuje např. legendární časopis Urob si sám.

A jak se tento rys projevuje v koučování?

Má to několik aspektů:

–          Chybějící osobní historie – na světě se najednou objevilo mnoho koučů, aniž by se vědělo, co dělali předtím. Vypadá to, že se jako koučové narodili.

–          Chybějící zdroje – neodkazují se na konkrétní vědecké zdroje, ze kterých čerpají inspiraci.

–          Popření tradice – všechny koučovací školy spadají historicky k některým terapeutickým směrům. V česku existuje několik kutilů, kteří tvrdí že (z ničeho nic) vynalezli svou vlastní koučovací školu. Je to stejné, jako by v dnešní době tvrdili, že vynalezli automobil. Pocit vlastní geniality často pramení z neznalosti vlastní historie. A jako filosof s nadsázkou říkávám, že od starého Řecka se toho moc nového na poli humanitních věd neobjevilo. A ano, první kouč byl Sokrátes, když říkal, že je porodní bába myšlenek.

I koučování může být „vyhýbavým tancem kolem reality, způsobem jak neuznat věci tak, jak jsou“. Čeští koučovací kutilové na sebe často berou roli gurua, který ví, co je pro život jejich klientů to nejlepší –  že by si měli život srovnat podle rovnic, nebo rovnou zrestartovat.

Jindy se zase snaží svůj osobní návod ke štěstí replikovat i na své klienty.

Dobrý kuchař se pozná podle respektu k surovinám, nechává, aby se naplno projevila jejich chuť. Byť je tento příměr trošku umělý, i kouč nechává své klienty, aby se naplno projevil jejich potenciál. Vychází to z hlubokého respektu profesionálních koučů ke svým klientům, kdy kouč potlačuje vlastní názory o tom, jak by to mělo správně vypadat. Nenabízí žádné řešení, pouze nechává prostor, aby si ho klient sám našel.

Český mediální svět zaplavili koučovací hrušky, a tak doufejme, že módní vlna opadne a dostane se ke slovu poctivé koučovací řemeslo. Vedle Pohlreicha je tady spousta kvalitních a uznávaných kuchařů, o kterých se moc neví, a stejné je to v koučování. A tak choďte a ochutnávejte. Dobrý kuchař nechá lidi rád okusit své jídlo, i většina koučů nabízí „ochutnávky“ zdarma.

 

A máte-li chuť něco nového vyzkoušet, klidně se ozvěte 😉

 

Odkazy http://respekt.ihned.cz/c1-63285570-komu-chutna-lada-hruska

Stezky (o stezkách, Cílkovi a duši jako krajině)

Ve svých životech jsme se naučili chodit obvyklými stezkami.

Stezky jsou vyšlapané cesty ke známým cílům. Máme své stezky do práce i v práci, své stezky ve vztazích a vlastně celý náš život je protkán cestami, které se nám osvědčily. Síť stezek tvoří mapu, mapu našeho chování.

 

Čas od času se stane, že se věci začnou vyvíjet jinak, nebo že se obvyklé věci ztratí ze svého místa (Kam se poděl můj sýr?).  Pak je potřeba najít stezky nové a svůj dosavadní život překročit, přesáhnout sebe sama a vystoupit z obvyklého rámce, ze sítě stezek, které tvoří naši mapu,a vydat se na neprobádané území.

Je to bohužel obvykle nějaká krize, která nás donutí hledat nové stezky. Staré stezky nabízely jistotu, známý prostor a komfort. Jestliže si uvědomíme, že chceme či musíme hledat stezky nové, zjistíme, že nových stezek může být nekonečné množství, a to je naše setkání s nekonečnem. Neomezenost možností může někoho vystrašit a vylekat, role kouče pak spočívá v tom, aby pomohl klientovi nekonečnost uchopit a vstoupit do ní. Nekonečnost nabízí plnost – vyplnění prostoru, když tvoříme, tak naplňujeme. Prázdné pole na mapě se vyplňuje.

 

Naše podvědomí je divokým lesem, zatímco naše vědomí je spíše jako sídliště. Známé místo, které má svůj řád, je vytvořeno společností (výchovou) a je plné lidí. Každý z lidí představuje jednu naši roli – roli v práci, roli partnera, roli dítěte, kamaráda, přítele, roli otce – zkrátka každou roli, kterou ve svém životě zastáváme. Moderní psychologie říká, že naše identita není monolog jednoho “já”, ale je to mnohohlasý chór.

 

Kouzlo pohybu v nezkultivované krajině je možná právě v tom, že nám připomíná strukturu spodních vrstev naší přirozenosti; že je pro nás vnější obdobou čehosi základního, ale obtížně zvládnutelného v nás samotných.” (Zdeněk Kratochvíl, Filosofie živé přírody)

 

Kouč je průvodce do světa nepoznaného. Často je to návrat k něčemu, co bylo zapomenuto, k naší přirozenosti.

Přijmout přirozenost nemusí nutně znamenat, že přijmeme a plně odhalíme své podvědomí. Pro začátek stačí, když o něm víme a tušíme, jaké stezky v něm jsou. I divoký les, ač se to nezdá, je protkán stezkami a má svůj řád. Je to jiný řád, než který jsme si jako lidé vytvořili. Abychom do něj nahlédli, stačí se ztišit a začít sledovat pohyb zvěře na svých obvyklých stezkách ke studánkám a lesním pastvinám. V lese “podvědomí” pak jednotlivá zvěř symbolizuje naši pudovost a studánka pak zdroje, které naše pudy živí. Úkolem kouče je pomoci vše pojmenovat. Jednou pojmenované se stává známé a lépe uchopitelné.

 

Jako děti jsme často zkoušeli nové cesty a způsoby, ale časem se naše zvyky ustálily vesměs ve shodě s většinovou společností. To se pak stezka změní v dálnici – je to rychlá cesta k jasnému cíli. Nevýhodou je, že po ní jezdí většina.

 

Vydejte se na vlastní cestu 😉

 

Jako Váš kouč Vás mohu provést životními křižovatkami i zdánlivě slepou uličkou…

 

„Nevědomí je příroda a příroda nikdy nelže.“

Carl Gustav Jung

Kupte si své štěstí

Myslíte, že se za peníze nedá koupit štěstí? Ne tak docela. Ale hezky popořádku:

Vztah mezi štěstím a penězi je přinejmenším komplikovaný. Když peníze nejsou nebo jich je kriticky málo, vyvolává to stres, nespokojenost a o pocitech štěstí se příliš nedá mluvit. Na druhou stranu ani hodně peněz neznamená automaticky štěstí a spokojený život.

Klíč, který odemyká rovnici štěstí a peněz, spočívá v tom, jak peníze utrácíme. Peníze nám dávají příležitost dostat se k některým zdrojům štěstí. Naší nejčastější chybou však je, že investujeme do věcí, které nám ke štěstí nepomohou.

 

Jak si tedy své štěstí „koupit“?

Psychologové Dunn, Gilbert a Wilson, kteří se dlouhodobě zabývají vztahem peněz a štěstí,nám nabízejí 8 tipů, jak správně do svého štěstí investovat:

  1. Kupujte si zážitky, ne věci

Věci se kazí, kdežto dobré zážitky zůstávají. Dobré zážitky nás navíc dostávají do stavu optimálního prožívání, kterému se říká flow.

Ale proč tomu tak je? Hmotné věci jsou neměnné. Na novou podlahu si zkrátka zvyknete a berete ji jako samozřejmost. Na neměnné věci si zvykáme rychleji, kdežto půlroční kurz háčkování bude při každém setkání jinak dobrodružný.

Výzkum ukázal, že v případě hmotných věcí prožíváme štěstí jen v té chvíli, kdy je používáme, jinak ne. Nicméně u zážitků platí, že už jen jejich samotná představa v nás vyvolává příjemné pocity. V praxi to vypadá tak, že když si představujete práci se svým novým vysavačem, zdaleka vám to nepřinese tolik pocitů štěstí jako představa romantického večera s partnerem.

Zážitky jsou více spojeny s naší identitou. Naši osobnost netvoří suma majetku, kterou máme – naše identita je postavena na našich zážitcích.

V neposlední řadě se zážitky lépe sdílí s jinými lidmi – a jiní lidé, jak si hned ukážeme, mohou být největším zdrojem štěstí v našem životě.

 

  1. Pomáhejte ostatním spíše než sobě

Lidé jsou nejsociálnější bytosti na světě, a proto není divu, že sociální interakce mohou být nejzásadnějším zdrojem našeho štěstí. Proto cokoliv, co posiluje naše vztahy, ovlivňuje i naše štěstí – a týká se to i utrácení peněz.

Řada výzkumů ukázala, že když lidé dostali5 dolarů, aby je dle libosti sami utratili, nebo je darovali na dobré účely, pak ti, kteří se rozhodli peníze darovat,vykazovali větší pocity štěstí – jak subjektivní výpovědí, tak i obrazem z magnetické rezonance, kde se ukázala aktivní oblast mozku obvykle spojená s příjímáním odměny.

Dělat dobro pro ostatní je velké téma a budu se jim zabývat ještě i v samostatném článku.

 

  1. Kupujte si plno malých věcí raději než několik drahých věcí

Štestí je spíše než s intenzitou spojeno s frekvencí. Častější, avšak menší „štěstí“ je lepší než občasné velké štěstí. V řeči peněz to znamená, že když si dopřáváme plno malých drobností jako latté, masáž anebo pěkné tričko, je to pro naši životní spokojenost lepší než občasný nákup drahých věcí – pro většinu z nás peníze nerostou na stromech a máme jen omezený rozpočet na útratu.

Známý zákon mezního užitku říká, že první kafe nám přinese největší užitek a každé další kafe už menší. Páté kafe v krátkém čase nakonec může vést třeba k žaludeční nevolnosti. Proto je lepší si větší celky dávkovat. Když zkonzumujeme velké balení 300g čokolády najednou, přinese to v souhrnu menší štěstí, než když si ji budeme dopřávat postupně.

Proč rozdělování funguje? Protože přeruší zkušenost a zabrání adaptaci. Na co si zvykneme, už nás netěší.

Jeden z výzkumů byl prováděn na masážním křesle. První skupina byla masírována 180 sekund v kuse, druhá skupina byla masírována 80 sekund, 20 sekund přestávka a opět 80 sekund masáže. Druhá skupina vykazovala mnohem větší ochotu si křeslo ihned koupit a zaplatit za něj vyšší cenu. Před výzkumem se však většina účastníků spletla ve svém odhadu – odhadovali, že více se jim bude líbit kontinuální 180sekundová masáž.

Jiný výzkum zase ukázal, že bohatí lidé si neumí tak dobře vychutnávat drobnosti každodenního života, a přitom to jsou drobnosti, které tvoří důležitou součást našeho životního štěstí.

 

  1. Kupujte si méně jistot

Příliš mnoho peněz zbytečně utrácíme za jistoty. Představa strachu je mnohdy větší než jeho skutečný prožitek. Drahou věc raději než na aukru koupíme v kamenném obchodě za vyšší cenu – co kdyby se to náhodou pokazilo. Náš psychický „imunní“ systém se však s různými ztrátami dokáže vypořádat mnohem lépe, než si sami většinou myslíme. Máme zkrátka příliš velkou potřebu kupovat si jistotu – proto budou pojišťovny vždy vydělávat mnohem více, než kolik na pojistných událostech zaplatí.

 

  1. Plaťte nyní, užívejte později

V dnešním světě kreditních karet a půjček jsme se posunuli do fáze „kupte nyní, plaťte později.“ Vše se navíc zrychlilo – dnes objednáte a zítra vám to přivezou, ve velkých městech dokonce v ten samý den. Snadná dostupnost věcí vede k tomu, že utrácíme více a nešetříme.

Rychlost pak zcela eliminuje očekávání – a očekávání je zdroj těšení se.
Když si koupíte čokoládu a sníte ji hned nebo později, užitek bude stejný, ale připravíte se o těšení se. A někdy je těšení se lepší, než samotný reálný prožitek.

 

  1. Myslete na to, jaké to bude až si věc, kterou chcete, skutečně pořídíte

Vzdálenou budoucnost vnímáme v hezkých mlžných obrysech, bez detailů – a my už víme, že na drobnostech a detailech záleží. Představa, že si jednou koupíme chatičku u jezera je lákavá – představujeme si západy slunce nad vodou a vyjížďky na lodi. Nemyslíme však na výskyt komárů a další méně příjemné věci.

 

  1. Přestaňte porovnávat

Někteří lidé rádi sledují srovnávací servery, aby si vybrali tu nejlepší věc, kterou zrovna potřebují. Všichni však máme jiné potřeby a co dobře slouží jinému, nemusí fungovat pro nás. Například potřebujete nový vysavač – z uživatelských recenzí si vyberete ten dražší se spoustou doplňků, které však nakonec ani nevyužijete, protože jednoduše potřebujete pouze vysávat – nic víc.

 

  1. Ptejte se přátel

Svou míru štěstí dokážeme lépe odhadnout, když vidíme,jak se to líbí naším přátelům.

V jednom výzkumu ukázali dámám fotografii a krátký životopis muže, se kterým měly jít na rande. Druhá skupina si měla možnost pouze přečíst dojmy jiné ženy, která rande s dotyčným mužem sama před chvílí absolvovala. Ženy, které svůj dojem na zmíněného muže odhadovaly na základě hodnocení jiné dámy, byly přesnější (blíže skutečnosti) než ty, které četly životopis a viděly fotografii.

Ptejte se proto přátel a známých, co jim skutečně daná věc přinesla, když si ji pořídili.

 

 

Zdroj:

Dunn, Elizabeth W., Gilbert, Daniel T., Wilson, Timothy D.: If money doesn’t make you happy, then you probably aren’t spending it right. In Journal of Consumer Psychology, 21 (2011), 115-125.

 

Kdopak by se strachu bál

Čas od času si všichni hrajeme s otázkami, proč některé věci v našich životech existují.
Třeba „Bože, proč jsi stvořil komáry?“

A občas zabrousíme i do vážnějších témat.

O strachu byla napsána spousta článků, příspěvků i knih. Všechny se primárně zaměřují na to, jak se strachem pracovat, ale nekladou si tu základní otázku –proč máme vlastně strach? Proč strach vůbec existuje? Jaký je jeho smysl v našich životech?

Odpověď je velmi jednoduchá. Strach nás ochraňuje. Kdybychom neměli strach, nejspíše by větší část z nás už dávno odpočívala v pokoji. Za svůj život zkrátka vděčíme strachu. Žijeme, protože se bojíme. Paradoxní, že? Na druhou stranu žít se strachem není jednoduché – strach je hodně svazující a často nám brání v tom náš život prožívat naplno.

Je to jeden z našich starých genetických programů – kdo přežije, vyhraje. Nejintenzivněji vnímáme informace, které nám sdělují, že nás něco ohrožuje. Zbytek informací často ani nezaznamenáme.

BOJÍM SE, TEDY JSEM

Doba se však změnila, nežijeme na stromech ani v jeskyních a velká dravá i malá jedovatá zvířata, stejně jako většinu toho, co nás kdysi ohrožovalo, jsme ve svých životech eliminovali. Emoce strachu jako starý program však zůstává.

Jeden z těch starých strachů, který může mít stovky různých podob, avšak společného jmenovatele, a který výrazně ovlivňuje naše životy, je strach ze sociálního vyloučení. Člověk je tvor společenský. A i přestože jsou někteří z nás introverti, ostatní lidi ke svému životu potřebují. V dávných dobách a ve starých kmenových kulturách se sociální vyloučení rovnalo jisté smrti. Opustit společenství znamenalo jít vstříc svému konci. Dodneška u některých tradičních eskymáckých kultur platí, že ucítí-li starý eskymák, že už není pro společnost přínosem, požádá rodinu, aby mu udělali jeho oblíbené jídlo, a pak odejde…

Všichni si přejeme někam patřit, ztotožnit se s nějakou skupinou lidí, ať už v práci, v peer skupině, v partě, v subkultuře, v hospodě anebo ve sportovním klubu. Jednáme tak, abychom se jiným zalíbili a potvrdili tak své místo ve skupině. Z toho důvodu často děláme něco, co vlastně ani dělat nechceme. A takto nás podvědomý strach vede činům, které jsou nám nepříjemné. Různá společenství, kterými jsme obklopeni, na nás kladou různé nároky a tyto nároky nejenže jdou proti naší vlastní přirozenosti, ale často i samy proti sobě.

 

„Často utrácíme peníze, které jsme ještě nevydělali, za věci které nepotřebujeme, abychom udělali dojem na lidi, na kterých nám až tolik nezáleží.“ (Edgar Allan Moss, 1929)

 

Co se strachy dělat? Klíčem je uvědomit si, co znamená daný konkrétní strach v nějaké vaší životní situaci či ve vašem životě. Která část vašeho „já“ ještě potřebuje ochranu?

Rozklíčovat konkrétní příčiny nebo spouštěče strachu je však, jak sami nejspíš víte, bez dostatečného odstupu dosti obtížné, protože vás emoce strachu plně obejme. Mnohem účinnější je spolupracovat s někým, kdovám umožní odstup a postupnými krokyvás přivede k plnému pochopení příčin a souvislostí. S někým, kdo vám pomůže udržet hlavu nad rozbouřeným mořem emocí.

Najdete odvahu si o svém strachu promluvit?

Jediný důvod, proč si najmout kouče

Chcete znát jeden jediný důvod, proč vyhledat kouče?

Tady ho máte.

Představte si, že chcete sami sobě pohlédnout do tváře. Co uděláte? Podíváte se do zrcadla.

A co když chcete sami pohlédnout na to, jaký jste člověk? Půjde to? Jaké zrcadlo k tomu použijete?

Když se sami na sebedíváte do zrcadla, vidíte jen část – jen svou tvář, která se ostatně stala jedním ze symbolů vaší osoby. Dokonce do té míry, že fotka vaší tváře je povinnou součástí všech vašich identifikačních dokladů. V zrcadle se však zpravidla vidíte jen zepředu, a přitom víte, že máte i záda, svou odvrácenou tvář. Jak se na ni chcete podívat? Jak se podíváte na odvrácenou tvář své osobnosti?

POSLÁNÍ KOUČE

O koučích se často říká, že nastavují zrcadlo. A přesně v tom jejich práce spočívá. Čím je zrcadlo čistší (čím méně jeho odraz zkreslujekoučovo ego a jeho vlastní životní zkušenosti), tím lépe odráží to, co má.

Kouč si všímá, naslouchá a zrcadlí vaše chování, vaše stereotypy a pomáhá vám si je uvědomit. Explikuje implicitní, a tak se odehrává ten magický proces, kdy si najednou uvědomíte věci, vůči kterým jste byli léta slepí.

Mohli byste přečíst desítky knih o osobnostním rozvoji, ale slepé skvrny vašeho oka vůči vlastnímu životu vám zkrátka neumožní, abyste některé své chyby či stereotypy viděli. Stejně tak můžete navštívit desítky kurzů, ty však vždy nabízejí jen obecný návod, zatímco váš stereotypje možná jediný svého druhu – recept na něj touto cestou tedy nezískáte. Každý život je jedinečný, můj, váš, sousedův… a chcete-li hledat způsoby, jak svůjživot zlepšit, musí to být vždy individuální řešení vám šité na míru. Řešení, které bude ctít to, kým jste (včetně vaší odvrácené tváře).

 

ROLE KOUČE

Dívat se do zrcadla, zvláště po ránu, je občas utrpení. A o tom pomyslném zrcadle odrážejícím naše nitro to platí dvojnásob. Je těžké přiznat si pravdu, když sami sebe vnímáme dosti zkresleně. Znáte to – jen vy sami v zrcadle vidíte, že máte například moc velký nos nebo ho máte naopak moc malý, ústa příliš široká atd. Přitom ostatní si toho na vás ani nevšimnou.

Sami k sobě býváme velmi kritičtí a jednou z rolí kouče je odhalit, zda svůj dosavadní úspěch, kterého jste v životě již dosáhli, neberete jako samozřejmost nebo jen jako dílo náhody či velké dávky štěstí.

V koučování často pracujeme na tom, abychom změnili způsob, jak sami sebe vnímáme – a způsob, jak nás vnímají ostatní, se sám začne měnit. Nevěříte?

Nikdy není pozdě na to si to vyzkoušet. Nikdy není pozdě na změnu – zvláště když máme na mysli změnu pozitivní…

Jde jen o to udělat první krok.

Najdete odvahu pohlédnout do zrcadla, které si společně nastavíme?

Zavolejte, úvodní setkání vám rád poskytnu zdarma.

A pokud se chcete podívat hned do několika zrcadel současně, můžeme vám nabídnout seberozvojové koučovací skupiny.

 

O motivaci

Pokud něco opravdu chceme, téměř nic nás nezastaví.

Pokud něco opravdu nechceme, zastaví nás téměř cokoliv.

(John Enright, Awakening Gestalt)

Potřebuje dnešní módní prokrastinační vlna ještě nějaký další komentář?

O úspěchu

Člověk dnešní doby chce být úspěšný, alespoň nás o tom přesvědčují lifestylové časopisy plné krásných a úspěšných lidí a dokonce nejeden kouč se Vás v rámci svých prodejních aktivit bude snažit nalákat na úspěch. Jenže i úspěch je něco jako reklama na Marlboro, iluze a snový svět marketingových mágů.

O tom, jak být úspěšný, byly napsány stovky knih a regály knihkupectví jsou plné rychlých návodů na spokojený a šťastný život. Kdyby člověk náhodně vybral a přečetl třeba jen deset knih o cestě k úspěchu, zajisté by se měl stát nejúspěšnějším široko daleko. Jenže to se zpravidla neděje.

Všichni mluví o úspěchu, ale sám si kladu otázku, co to vlastně ten úspěch je?

Kdo je dle dnešních měřítek úspěšný? Většinou ten, kdo vydělal hodně peněz. Tolik peněz, že je během vlastního života nestačí utratit.

Money will not change how healthy you are or how many people love you. — Warren Buffett

 

Říká se, že žijeme v uspěchané době, což znamená, že se ženeme za úspěchem. Úspěch. K tomu, abychom byli úspěšní, je tedy potřeba spěchat.

Co dalšího vede k úspěchu? Třeba taková trpělivost. To znamená, že je potřeba taky trochu trpět.

Chcete být v životě úspěšní, spokojení nebo šťastní?

Pro mne osobně je tedy úspěch to, pokud vlastně spěchat nemusím. Ba co víc, když se mohu zastavit a být v přítomném okamžiku.

 

Změna přijde, když se zastavíš. – Frans Meulmeester

Společné faktory v koučování

Naštěstí dnes pomalu pominula doba, kdy mezi sebou jednotlivé koučovací školy vedou spory o to, který přístup je nejlepší. Fungující dialog napříč profesními a zájmovými skupinami, ať už je to ICF, ČAKO, EMCC nebo třeba Koučovna, zajišťuje, že potkáváme kouče, kteří pracují jinými metodami, mají jinou filosofii a jejich intervence mohou být dokonce v protikladu k tomu, co si o koučování myslíme. Přesto jsou to lidé, kteří jsou v koučování úspěšní. Nabízí se tedy otázka, co je společné všem koučům a co je to ta věc, která dělá koučování efektivním a funkčním? V zahraniční literatuře se tomu říká “společné faktory“ a dosavadní převažující výzkumy byly v oblasti psychoterapie, výzkumů na společné faktory v koučování je málo, a jedná se spíše o pilotní studie, proto se nedá mluvit o metaanalýzách.

Vycházím primárně z výzkumu De Haana a spol. a McKenna, odkazy na literaturu viz níže.

De Haan a jeho tým navázali na Wampoldovy studie a říkají, že největší část úspěchu v koučování tvoří vztah, či pracovní spojenectví. Další proměnnou je self-efficacy a pouze nepatrný vliv, silně v závislosti na předchozích proměnných, mají samotné techniky.

Koučovací vztah či pracovní spojenectví – ukázaly se jako hlavní klíč k tomu, zda koučování bude úspěšné či nikoliv. Nejde však o kvalitu vztahu hodnocenou z pohledu kouče, ale z pohledu koučovaného.

Self-efficacy – termín zavedl A. Bandura v 70. letech min. století, je hojně používán v pozitivní psychologii a v češtině se označuje jako sebeuplatnění, vnímaná osobní zdatnost či sebeúčinnost. Jednoduše je to subjektivní přesvědčení o tom, že máme schopnost řídit dění okolo sebe (dále viz Křivohlavý).

Samotné techniky, které koučové používají, nemají na výsledek téměř žádný vliv. Tedy: kde není dobrý vztah, ani sebelepší technika nezabere, a naopak kde je dobrý vztah, může být široká paleta technik vnímána pozitivně (ne však nutně). Ve výzkumu nešlo o konkrétní techniky, ale o všeobecný soubor koučovacích technik. Tedy to všechno, co víme o fungování mozku, co nás učí systemika, NLP nebo další školy – je v zásadě jen marketingový balast. Techniky tvoří vnější tvar, formu, ale skutečný obsah a účinnost koučování je zakotvena v dobrém vztahu.

Jedna z hypotéz navrhovala, zda mohou rozdílné osobnosti kouče a koučovaného vytvářet žádoucí pracovní dynamiku. Testovaná hypotéza se nepotvrdila, nicméně studie samotná je metodologicky zastaralá (MBTI) a její výsledky (pozitivní i negativní) je nutno brát s rezervou.

McKenna a Davis vyšli přímo z metaanalýz týkajících se společných faktorů v terapii, protože z pohledu výzkumu koučování patří i psychoterapie do stejné kategorie pomáhajících profesí, kdy k žádoucím efektům, tj. změně chování či osobnosti, dochází pomocí dialogu.

Vyšli z Lambertova výzkumu a rozdělují proporcionálně několik oblastí, které mají vliv na úspěšnost terapie a koučování. Jejich model má širší záběr a zahrnuje tak i události mimo koučování, které však koučování ovlivňují.

Ze 40 % je úspěch závislý na proměnných mimo terapii. Jsou to příhodné události v životě klienta, sociální opora. Ale také to, s čím klient na koučování přichází – tj. jeho odhodlanost ke změně nebo schopnost učit se nové věci.

I s těmito vlivy se dá aktivně pracovat. Jedna z prvních koučovacích hypotéz tak v praxi může vést k prozkoumání, nakolik je klient připraven změnu udělat (readiness – kombinace vůle a možnosti).

V případě příhodných událostí v životě klienta pak koučování může sloužit k lepší integraci změn do klientova života.

Ze 30 % ovlivňuje výsledek kvalita vztahu či spojenectví (working alliance). Ve spojenectví se dá hovořit o společných cílech, úkolech a poutech (bonds). Dalšími atributy na straně kouče jsou empatie, vstřícnost, akceptování či povzbuzování. Opět platí, že v hodnocení kvality vztahu nejde o názor kouče, ale o to, jak kvalitu vztahu vnímá koučovaný.

Z 15 % ovlivňuje úspěch terapie či koučování klientovo očekávání, naděje a víra (placebo efekt).

A zbylých 15 % úspěchu tvoří samotné techniky.

(V české literatuře můžete na společné faktory v terapii narazit třeba u Vybírala a Roubala).

 

I další výzkumy v psychoterapii i v koučování ukazují, že vztah je jeden z hlavních aspektů, které ovlivňují výsledek a úspěšnost. Vztah je něco, co se pokaždé tvoří nově a jinak s každým klientem, ale v některém z dalších článků se podíváme na to, které vnější faktory dobrý vztah definují.

Závěr:

Pro kouče – doporučuji zaměřit svou pozornost na budující se či probíhající vztah s koučovaným, zkuste vnímat kvalitu vztahu z pohledu koučovaného. Odložte techniky, zapomeňte na proces, vnímejte kvalitu vztahu. Nebojte se aktivně klientů zeptat, jak koučovací vztah vnímají.

Pro koučované – při výběru kouče nehleďte až tolik na to, jakými technikami kouč pracuje, nenechte se oklamat marketingovým balastem. Vnímejte, jak na Vás kouč působí jako člověk. Cítíte důvěru, respekt, vřelost, sympatie, empatii, porozumění, přijetí?

V diskuzích se zájemci o koučovací výcvik se často objevuje otázka, který výcvik je nejlepší. Otázka není, který výcvik je nejlepší, ale který je nejlepší pro vás. Bude to takový, který vás o kousek dále posune v tom být člověkem a který bude rozvíjet vaší osobnost, vaši empatii a další sociální dovednosti. Která z široké palety technik k tomu bude nejlepší, je tak na vás. Většina koučovacích výcviků je příliš krátká na to, aby se hlouběji zabývala společnými faktory. Učí techniky, neučí koučovat, to se děje spíše mimoděk.

Literatura:

De Haan, E.; Culpin, V.; Curd, J.: Executive coaching in practice: What determines Helpfulness for clients of coaching?

De Haan, E.; Duckworth, A.; Birch, D.; Jones, Cl.: Executive coaching outcome research: The contribution of common factors such as Relationship, Personality match and Self-Efficacy. Consulting Psychology Journal: Practice and Research. 2012.

Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Praha, Portál 2001.

Lambert, M. J.; Barley, D. E.: Research summary on the therapeutic relationship and psychotherapy outcome. In Norcross, J. C. (ed.): Psychotherapy relationships that work: Therapist contributions and responsiveness of patients. Oxford University Press 2002.

McKenna, D. D.; Davis, S. L.: Hidden in Plain Sight: The Active Ingredients of Executive Coaching. Industrial and Organizational Psychology, 2 (2009), str. 244-260.

Vybíral, Z.; Roubal, J. (editoři): Současná psychoterapie. Praha, Portál 2010.

Wampold, B. E.: The greatest psychotherapy debate: Models, methods, adn findings. Hillsdale 2001.

Footer background
Palác YMCA, místnost 220
info@milanpavlicek.cz
+420 603 592 122

Napište mi

Díky! Zpráva byla úspěšně odeslána. Zpráva nebyla odeslána. Zkontrolujte prosím všechna pole.
Vymazat
© 2014-2022 Milan Pavlíček. Všechna práva vyhrazena.