Kdopak by se strachu bál

Čas od času si všichni hrajeme s otázkami, proč některé věci v našich životech existují.
Třeba „Bože, proč jsi stvořil komáry?“

A občas zabrousíme i do vážnějších témat.

O strachu byla napsána spousta článků, příspěvků i knih. Všechny se primárně zaměřují na to, jak se strachem pracovat, ale nekladou si tu základní otázku –proč máme vlastně strach? Proč strach vůbec existuje? Jaký je jeho smysl v našich životech?

Odpověď je velmi jednoduchá. Strach nás ochraňuje. Kdybychom neměli strach, nejspíše by větší část z nás už dávno odpočívala v pokoji. Za svůj život zkrátka vděčíme strachu. Žijeme, protože se bojíme. Paradoxní, že? Na druhou stranu žít se strachem není jednoduché – strach je hodně svazující a často nám brání v tom náš život prožívat naplno.

Je to jeden z našich starých genetických programů – kdo přežije, vyhraje. Nejintenzivněji vnímáme informace, které nám sdělují, že nás něco ohrožuje. Zbytek informací často ani nezaznamenáme.

BOJÍM SE, TEDY JSEM

Doba se však změnila, nežijeme na stromech ani v jeskyních a velká dravá i malá jedovatá zvířata, stejně jako většinu toho, co nás kdysi ohrožovalo, jsme ve svých životech eliminovali. Emoce strachu jako starý program však zůstává.

Jeden z těch starých strachů, který může mít stovky různých podob, avšak společného jmenovatele, a který výrazně ovlivňuje naše životy, je strach ze sociálního vyloučení. Člověk je tvor společenský. A i přestože jsou někteří z nás introverti, ostatní lidi ke svému životu potřebují. V dávných dobách a ve starých kmenových kulturách se sociální vyloučení rovnalo jisté smrti. Opustit společenství znamenalo jít vstříc svému konci. Dodneška u některých tradičních eskymáckých kultur platí, že ucítí-li starý eskymák, že už není pro společnost přínosem, požádá rodinu, aby mu udělali jeho oblíbené jídlo, a pak odejde…

Všichni si přejeme někam patřit, ztotožnit se s nějakou skupinou lidí, ať už v práci, v peer skupině, v partě, v subkultuře, v hospodě anebo ve sportovním klubu. Jednáme tak, abychom se jiným zalíbili a potvrdili tak své místo ve skupině. Z toho důvodu často děláme něco, co vlastně ani dělat nechceme. A takto nás podvědomý strach vede činům, které jsou nám nepříjemné. Různá společenství, kterými jsme obklopeni, na nás kladou různé nároky a tyto nároky nejenže jdou proti naší vlastní přirozenosti, ale často i samy proti sobě.

 

„Často utrácíme peníze, které jsme ještě nevydělali, za věci které nepotřebujeme, abychom udělali dojem na lidi, na kterých nám až tolik nezáleží.“ (Edgar Allan Moss, 1929)

 

Co se strachy dělat? Klíčem je uvědomit si, co znamená daný konkrétní strach v nějaké vaší životní situaci či ve vašem životě. Která část vašeho „já“ ještě potřebuje ochranu?

Rozklíčovat konkrétní příčiny nebo spouštěče strachu je však, jak sami nejspíš víte, bez dostatečného odstupu dosti obtížné, protože vás emoce strachu plně obejme. Mnohem účinnější je spolupracovat s někým, kdovám umožní odstup a postupnými krokyvás přivede k plnému pochopení příčin a souvislostí. S někým, kdo vám pomůže udržet hlavu nad rozbouřeným mořem emocí.

Najdete odvahu si o svém strachu promluvit?

Footer background
Palác YMCA, místnost 220
info@milanpavlicek.cz
+420 603 592 122

Napište mi

Díky! Zpráva byla úspěšně odeslána. Zpráva nebyla odeslána. Zkontrolujte prosím všechna pole.
Vymazat
© 2014-2022 Milan Pavlíček. Všechna práva vyhrazena.