Člověk dnešní doby chce být úspěšný, alespoň nás o tom přesvědčují lifestylové časopisy plné krásných a úspěšných lidí a dokonce nejeden kouč se Vás v rámci svých prodejních aktivit bude snažit nalákat na úspěch. Jenže i úspěch je něco jako reklama na Marlboro, iluze a snový svět marketingových mágů.

O tom, jak být úspěšný, byly napsány stovky knih a regály knihkupectví jsou plné rychlých návodů na spokojený a šťastný život. Kdyby člověk náhodně vybral a přečetl třeba jen deset knih o cestě k úspěchu, zajisté by se měl stát nejúspěšnějším široko daleko. Jenže to se zpravidla neděje.

Všichni mluví o úspěchu, ale sám si kladu otázku, co to vlastně ten úspěch je?

Kdo je dle dnešních měřítek úspěšný? Většinou ten, kdo vydělal hodně peněz. Tolik peněz, že je během vlastního života nestačí utratit.

Money will not change how healthy you are or how many people love you. — Warren Buffett

Říká se, že žijeme v uspěchané době, což znamená, že se ženeme za úspěchem. Úspěch. K tomu, abychom byli úspěšní, je tedy potřeba spěchat.

Co dalšího vede k úspěchu? Třeba taková trpělivost. To znamená, že je potřeba taky trochu trpět.

Chcete být v životě úspěšní, spokojení nebo šťastní?

Pro mne osobně je tedy úspěch to, pokud vlastně spěchat nemusím. Ba co víc, když se mohu zastavit a být v přítomném okamžiku.

Změna přijde, když se zastavíš. – Frans Meulmeester

Naštěstí dnes pomalu pominula doba, kdy mezi sebou jednotlivé koučovací školy vedou spory o to, který přístup je nejlepší. Fungující dialog napříč profesními a zájmovými skupinami, ať už je to ICF, ČAKO, EMCC nebo třeba Koučovna, zajišťuje, že potkáváme kouče, kteří pracují jinými metodami, mají jinou filosofii a jejich intervence mohou být dokonce v protikladu k tomu, co si o koučování myslíme. Přesto jsou to lidé, kteří jsou v koučování úspěšní. Nabízí se tedy otázka, co je společné všem koučům a co je to ta věc, která dělá koučování efektivním a funkčním? V zahraniční literatuře se tomu říká “společné faktory“ a dosavadní převažující výzkumy byly v oblasti psychoterapie, výzkumů na společné faktory v koučování je málo, a jedná se spíše o pilotní studie, proto se nedá mluvit o metaanalýzách.

Vycházím primárně z výzkumu De Haana a spol. a McKenna, odkazy na literaturu viz níže.

De Haan a jeho tým navázali na Wampoldovy studie a říkají, že největší část úspěchu v koučování tvoří vztah, či pracovní spojenectví. Další proměnnou je self-efficacy a pouze nepatrný vliv, silně v závislosti na předchozích proměnných, mají samotné techniky.

Koučovací vztah či pracovní spojenectví – ukázaly se jako hlavní klíč k tomu, zda koučování bude úspěšné či nikoliv. Nejde však o kvalitu vztahu hodnocenou z pohledu kouče, ale z pohledu koučovaného.

Self-efficacy – termín zavedl A. Bandura v 70. letech min. století, je hojně používán v pozitivní psychologii a v češtině se označuje jako sebeuplatnění, vnímaná osobní zdatnost či sebeúčinnost. Jednoduše je to subjektivní přesvědčení o tom, že máme schopnost řídit dění okolo sebe (dále viz Křivohlavý).

Samotné techniky, které koučové používají, nemají na výsledek téměř žádný vliv. Tedy: kde není dobrý vztah, ani sebelepší technika nezabere, a naopak kde je dobrý vztah, může být široká paleta technik vnímána pozitivně (ne však nutně). Ve výzkumu nešlo o konkrétní techniky, ale o všeobecný soubor koučovacích technik. Tedy to všechno, co víme o fungování mozku, co nás učí systemika, NLP nebo další školy – je v zásadě jen marketingový balast. Techniky tvoří vnější tvar, formu, ale skutečný obsah a účinnost koučování je zakotvena v dobrém vztahu.

Jedna z hypotéz navrhovala, zda mohou rozdílné osobnosti kouče a koučovaného vytvářet žádoucí pracovní dynamiku. Testovaná hypotéza se nepotvrdila, nicméně studie samotná je metodologicky zastaralá (MBTI) a její výsledky (pozitivní i negativní) je nutno brát s rezervou.

McKenna a Davis vyšli přímo z metaanalýz týkajících se společných faktorů v terapii, protože z pohledu výzkumu koučování patří i psychoterapie do stejné kategorie pomáhajících profesí, kdy k žádoucím efektům, tj. změně chování či osobnosti, dochází pomocí dialogu.

Vyšli z Lambertova výzkumu a rozdělují proporcionálně několik oblastí, které mají vliv na úspěšnost terapie a koučování. Jejich model má širší záběr a zahrnuje tak i události mimo koučování, které však koučování ovlivňují.

Ze 40 % je úspěch závislý na proměnných mimo terapii. Jsou to příhodné události v životě klienta, sociální opora. Ale také to, s čím klient na koučování přichází – tj. jeho odhodlanost ke změně nebo schopnost učit se nové věci.

I s těmito vlivy se dá aktivně pracovat. Jedna z prvních koučovacích hypotéz tak v praxi může vést k prozkoumání, nakolik je klient připraven změnu udělat (readiness – kombinace vůle a možnosti).

V případě příhodných událostí v životě klienta pak koučování může sloužit k lepší integraci změn do klientova života.

Ze 30 % ovlivňuje výsledek kvalita vztahu či spojenectví (working alliance). Ve spojenectví se dá hovořit o společných cílech, úkolech a poutech (bonds). Dalšími atributy na straně kouče jsou empatie, vstřícnost, akceptování či povzbuzování. Opět platí, že v hodnocení kvality vztahu nejde o názor kouče, ale o to, jak kvalitu vztahu vnímá koučovaný.

Z 15 % ovlivňuje úspěch terapie či koučování klientovo očekávání, naděje a víra (placebo efekt).

A zbylých 15 % úspěchu tvoří samotné techniky.

(V české literatuře můžete na společné faktory v terapii narazit třeba u Vybírala a Roubala).

I další výzkumy v psychoterapii i v koučování ukazují, že vztah je jeden z hlavních aspektů, které ovlivňují výsledek a úspěšnost. Vztah je něco, co se pokaždé tvoří nově a jinak s každým klientem, ale v některém z dalších článků se podíváme na to, které vnější faktory dobrý vztah definují.

Závěr:

Pro kouče – doporučuji zaměřit svou pozornost na budující se či probíhající vztah s koučovaným, zkuste vnímat kvalitu vztahu z pohledu koučovaného. Odložte techniky, zapomeňte na proces, vnímejte kvalitu vztahu. Nebojte se aktivně klientů zeptat, jak koučovací vztah vnímají.

Pro koučované – při výběru kouče nehleďte až tolik na to, jakými technikami kouč pracuje, nenechte se oklamat marketingovým balastem. Vnímejte, jak na Vás kouč působí jako člověk. Cítíte důvěru, respekt, vřelost, sympatie, empatii, porozumění, přijetí?

V diskuzích se zájemci o koučovací výcvik se často objevuje otázka, který výcvik je nejlepší. Otázka není, který výcvik je nejlepší, ale který je nejlepší pro vás. Bude to takový, který vás o kousek dále posune v tom být člověkem a který bude rozvíjet vaší osobnost, vaši empatii a další sociální dovednosti. Která z široké palety technik k tomu bude nejlepší, je tak na vás. Většina koučovacích výcviků je příliš krátká na to, aby se hlouběji zabývala společnými faktory. Učí techniky, neučí koučovat, to se děje spíše mimoděk.

Literatura:

De Haan, E.; Culpin, V.; Curd, J.: Executive coaching in practice: What determines Helpfulness for clients of coaching?

De Haan, E.; Duckworth, A.; Birch, D.; Jones, Cl.: Executive coaching outcome research: The contribution of common factors such as Relationship, Personality match and Self-Efficacy. Consulting Psychology Journal: Practice and Research. 2012.

Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Praha, Portál 2001.

Lambert, M. J.; Barley, D. E.: Research summary on the therapeutic relationship and psychotherapy outcome. In Norcross, J. C. (ed.): Psychotherapy relationships that work: Therapist contributions and responsiveness of patients. Oxford University Press 2002.

McKenna, D. D.; Davis, S. L.: Hidden in Plain Sight: The Active Ingredients of Executive Coaching. Industrial and Organizational Psychology, 2 (2009), str. 244-260.

Vybíral, Z.; Roubal, J. (editoři): Současná psychoterapie. Praha, Portál 2010.

Wampold, B. E.: The greatest psychotherapy debate: Models, methods, adn findings. Hillsdale 2001.